Balada pro zimní večer

V světlo očí vstoupila němota,
proto otázku si kladu,
zda jsem ta prokletá,
co v rozvalinách stoletého hradu
teskně pláče po léta?

***

Hejno havranů slétlo na cimbuří
v mrazivém svitu měsíce
A ten lstivý úklonou se dvoří ...
Paní myslí u prince
Černý čechrá z kovu peří

Z dálky slyšet ryk a divý cval
Touha její srdce rozbušila
A havran píseň zakrákal:
Jemu bude patřit víla
pod převisem těžkých skal!

Rudne obzor lítým bojem
Strachy hejno zvedá se
I ten černý, pýchou kojen,
lačně bažíc po kráse,
omlouvá se znepokojen

Paní schoulila se v mlhy závoj netkaný
První paprsek zem rozehřívá
V ptačím zpěvu zanikají boje rány
Blíží se jezdec, koni vlaje hříva
po vítězném boji klání

Denní svit v cáry mlhu trhá
Pohled s pohledem se protíná
,,Můj princi, nechci býti druhá,
pro tebe chci žít, co jediná!"
Vraník tíhou kulhá

Jezdec hladí koni mokré plece
V boji vítěz neklidem právě polapen
po strmé skále k paní se vleče
Ujal se vlády jasný den
Nikde nikdo? Láska je tu přece!

Uvadá v kamení bílá růže
Bral do rukou něžnou krásu její
Teď krvavou kapku stírá z kůže
retů - ještě se ještě žárem chvějí
Není krásnějšího květu!

Na nebe vkvetla večernice
Paní v bílém kráčí po cimbuří starém
Slza kane na střevíce
rozedrané bolestí a žalem
Nespatří jej nikdy více?

Vsedl na oře neklidem hnán,
zvadlý kvítek vložil za košili,
pádil ostny růže rozedrán
Proč nepobyl tu další chvíli?
Nezůstal by nikdo sám!

Studeným okem měsíc do tmy mžik
Hejno havranů letí od polí
Divý, srdcervoucí křik
rozléhá se krutě okolím
Zaniká v něm jemný vzlyk

Plamínků pár šlehlo do noci,
když v krákorání jí k nohám vhodil mršinu
,,Jen já, má paní, můžu pomoci,
včerejší prohřešek navždy prominu
Vyléčím lásky nemoci!"

Paní jak mátoha sedí bledá
Lunu pokryl spásný mrak,
když k polibku se havran zvedá
Tmou nevidět na zobák!
Běda, běda, potřikráte běda!

***

Dál v studnici očí prostírá se mlčení ...
Přála bych si vidět dolů, na dno
Tam, kde v bolu lásky pramení
A pak, jen tak, kradmo,
spočinout na pevném rameni

.