Dobrou

Dobrou

mezi rty proletí

Peřina až pod nosem

Ticho

obejme vzápětí

To teda byl zas den!

Tiky tak
po stěně kráčí
Tma zamyká víčka

Do křídel

motýlů na bodláčí

Vůně luk, ta umí hýčkat!

Beze slov

Mlčí

v čase zatmění

a zločin

to fakt není

Jen úklid myšlenek

Nevidět navenek

vysavač prachem čpící,

co na plný plyn

pod poklicí čela

polyká kdejaký stín

Domlčela ...

Nejprve nesměle

prochází krajinu okolní

Pak prsty píšící po těle,

bez slova touhu rozvolní

Do románu,

kde záblesk napětí vzplanul

ve vesmír básníka
V zápětí

spánek ústa zamyká ...

Soukolí

Ve stavu beztíže

mívám značné obtíže

zůstat v realitě

Pravidelný koloběh

naruší přímý šleh,

když uvidím tě

Postačí dotyk jediný,

už z promrzlé krajiny

voní májové květy

Zmizí trable i okolí,

když protneme soukolí

já - ty

Bez ...

Bez peněz.

je každý dnes

červík nepatrný

Bez lásky

v duši otázky,

co řádně bolet umí

Bez přátel,

stromový datel

jsi, co SOS vyťukává

Bez šatů

jen kůži nahatů

máš a žádná sláva

Bez očí

tmu si ochočíš,

do slunce pohlédneš

Bez srdce

možná máš ruce,

však zbytek pouhá lež

Šťastné a veselé ...

*

Když

 chladné krajky

 zdobí vlasy,

čas Vánoc asi

krajem letí

A až přes úsměv dětí

zabalí se do dárků

a v šeru první polárku

zavěsí do nebeského stromu,

v srdci všichni najdem cestu domů

...

...

...

Procitám

Procitám

a povím vám,

nic moc!

Jen rozměklý sněhulák na louce,

co přečkal mrazivou noc,

by na slunci tichounce

se vpil do hlíny

Obraz krajiny roztátý do šeda

Ani jehněda nepráší žlutavě

A ve městě hlava na hlavě

Co ještě? To i to je třeba

a půl chleba snad postačí

Jo a vánočku vem

Co všechno nestihnem!

I kapr už ve vaně

a konečně s vodou do dlaně

pohodu nabírám

Vánoce po roce

klepají na dveře

Úsměv jim otevře ...

***

Šťastné a veselé ...

Unikání

Prý slabý odvar básnika,

kdo ve verších uniká  před realitou

Do krásy

Duši skrytou mezi řádky

Kolem neustálé křižovatky

I trasy

Je podivínem, co vymyká se

Černočerným stínem

pro okolí

Přesto zase místo vzlyků

slova váže do uzlíku

Bílou holí

Poutaná časem

Spěchám propletená slovy
přes osnovy mříží
bez oken

Ticho neublíží
Jen další den
střídá noc

Krůček do vánoc
a času tak málo!

Náhle slunce rozehrálo
stříbrnou melodii

Žíznivě pijí
v denním jasu
krásu jiskřícího mrazu

Vtisknu okamžik
do obrazu očí

Jemný mžik,
pohádka končí
Vždyť zas musím jít

I mráz
umí teple zajiskřit


***


Včera jsem viděla proti slunci poletovat v mrazu třpytivě stříbrné vločky a okamžik jsem si fakt připadala jako v pohádce ...

Předvánočně

Poslední lístek na jabloni

chřadne, usychá

Vločka vločku honí

a do ticha

závoj mlha pokládá

Smogem ztěžklý vzduch

V něm předvánoční nálada

neodbytně na povrch

vytlačuje vzpomínky

Až na oční práh

Čas plynul bez linky

Vše bylo na dosah 

ztracených možností

Kráčel si bez kontroly,

hezky pohostil ...

Náhle tělo bolí

A z času?

Neřízená střela!

Běl padá z vlasů

Samota oněměla ...

Je mi potěšením

Tak jsem viděla
u členů změnu
Má jméno ,,janela.d"

Moc ráda další ženu
vítám květem růžovým

A jako závdavek
jen pro ni malý rým
posílám do dálek ...

Ztrácíme

Slova tiše na zem v slzách kanou

Přišel jen pro na neshledanou,

s hlavou bojovníka navíc za viníka

obvinil celé široširé okolí

Ať stalo se cokoli,

pravda je vždy dvojí

Ve své každý rány hojí

a jinou zkrátka neslyšíme!

Bývá hodně vratká

a jen důkazy přímé porazí sebevětší lež

Jenže než se z hlubin vynoří

kolik příkoří člověk musí snést?

I slovo čest pozvolna mizí ze slovníku

a desatero cizí všem ,,nahoře"

a ty ubohý poplatníku daní

plať v pokoře, klidně až do roztrhání!

***


Možná malé zamyšlení nad děním kolem
Ne nadarmo bylo lidem dáno Desatero přikázání ...

Být tak meluzínou

Takovou trochu jinou,

co do komínů

plných stínů

a černých sazí,

melodii jasu sází

Na to tiše a bez hlesu

zavát do lesů 

sesbírané světa boly

A tam všechny pevnou holí

hezky srovnat do roviny

Proto, až kvílení meluzíny

zaslechnete kolem dveří,

pozvěte ji třeba na večeři

A nic nenechte pod poklicí!

Co je horší, než problém spící?

8

Osm je i nekonečno

mých díků,

něžná (slečno?)

V nestřeženém okamžiku

vystoupila na výsluní

pravidelných čtenářů

Moc nevím o ní,

tak nakukuji do snářů,

kde hledám podle jména ...

Dahliacobra

Jistě krásná žena

plná dobra

Jen pro ni kvete jiřina,

co chtěl spálit první mráz

I ona dál do nebe se vypíná

Vítej tedy mezi nás ...

***

Z celého srdce vítám další něžnou dušičku.

Lenka

Ptám se vločkové víly

Proč mlhy zabělily

okolní přírodu?

K čemu na vodu

klade mráz skleněnou poklici?

Proč ulici

ozdobí sněhové hromady?

A proč všechny zahrady

ztrácejí života sílu?

Do dlaně odchytím vílu

v běloučkém krajkoví

Ještě dříve než odpoví

mění se na páru

Vše děje se po staru

od nepaměti

Životní koloběh

do jara přes zimu letí

Pro pána!

Když páni nahoře

prý myslí vše dobře,

přitahují opratě,

lidi staví do latě

a odmítají každý sten,

to právě lidským možnostem

zvoní hrana

Jsem tu a zítra nebudu

Slova obehraná

na desce osudu

Kořeny v zemi,

hlava v oblacích

Život samozřejmý

Pláč, smích,

povinnosti

Průboj i ostych

a přehršel bezmoci

Pro mocné prachem

jsou novodobí otroci,

s existenčním strachem

Do chvíle než vítr naděje

prach v duny

vichřicí navěje

A bezcenná zrníčka umí

mocným navzdory
pronikat do slabin,

zadřít motory!

Jen přeskočit vlastní stín ...


***

Ano, nejde donekonečna jen hrbit hřbet a šlapat na kole ...

Zaběleno

Sněhové vločky

pomalučky,

hravě v trávě

peřinu stelou

Krajinu celou

za chvíli

chladnými krajkami 

čistě zabílí

Pak slunce před námi

rozevře stříbřité pláně,

rozjasní pohledy dětských očí,

co odhodlaně a bez zábran do peří vkročí

Nekonečno

Jsem nahoře

Ty vraník vzepětí

Zrak padá do tváře

a nemám ponětí

kde vrchol nekonečna

Stojím na hoře

Nepatrný bod v oblacich,

co dívá se přes moře

U nohou led a sníh

Nad hlavou nekonečno

Dívám se na hoře

Na krupobití slz

Bude, bude zas dobře

až zableskne naděje skrz

nekonečno věčného života

Před spaním

Usnul den

ponořen

do černoty

Zas dělá drahoty!

Má mě vůbec ráda,

říká si,

když polibek na vlasy,

ramena vkládá

Nebo že by krásná paní

nezvládala  dobývání,

když stočená do klubíčka

se nechává hýčkat

až do roztoužení?

No jo, ženy!

Svádějí navenek,

přitom spousta myšlenek

krájí ze sousta milování

Proto musí páni

něhou odkrýt oponu

Pak teprve

v rozkvetlém záhonu,

po sté či poprvé,

se rozhoří
tisíce vůní

Spolu zas na moři,

 i v rajské tůni ...

Konečno

Ještě žiji

Ještě vnímám melodii
smazaných vět

Pár vteřin
a nebudu smět

Přesto věřím
v gesto milosti

Polostín
zrácí stud
i tempo dechu

Dmul tep hruď
bez oddechu
spoustu let

V ráji tmy
uhořet
prý se smí ...


***


Jen taková pocitovka, nic víc ...

První sníh

Leji prázdno

na dno

suchých chvil

V záblesku

sníh orosil

okno noci

Bez stesku pokosil

poslední

barvy podzimu

Mráz zas rozední

chladivou kotlinu

zimního ticha

A vítr k tanci

rozedmýchá

jiskřivé víly 

Stud v ranci,

přesto přetančily

svit hvězd

 Zimě na počest!

***

Dnešní bílé probuzení nešlo přehlédnout ...

Kam chodí láska spát

Jdu spát

do tvých snů

Budu vodopád,

co rozepnul

myšlenkový tok

na soutok

vášně neskonalé

A žádné ale

není v plánu

Křídla kormoránů

s noblesou

do hvězd

souhru vynesou

Pak asi v šest

dolů klesnu

a polibkem

ze snu
tebe probudím

Já vím ...


***


Jsou různě významné dny. A den narození přítele patří k těm významnějším a proto vše nejlepší ...

Vám všem

Hlubinou slov plavu

v pletenci vět lapená

až do hvězného davu

A na udici měsíce

orosená byla sladká odměna

vavřínového okamžiku

Pomíjivé pomine,

proto upřímnou vlnu díků

posílám modroširé krajině

***

Vznikla pro lidičky na ,,Libresu", kam jsem poslední měsíc den co den díky absenci v práci mohla nakukovat a z pár dílek, co tam mám vložených, se dokonce jedno ocitlo na chvilku mezi elitou ...

Po

Ticha dech

v pustých zdech

po plísni voní

Přitom ještě vloni

nikde k hnutí

a o pnutí

nebyla nouze

Vraník nevycválaný

dušičku už spouzel

a v mladé lani

vřela touha rozpínavá

Ještě vidím se

jak z okna mávám

a na římse obočí

schne ložisko slané ...

Křídla rozepnout

do vínku všem dané

Sbalíme domova kout,

do kapse vzpomínku

a ádié ...

***

Školní rok nabírá do obrátek a i když má ptáčata už vyprovází vlastní potomky, přesto se vynořila utajená vzpomínka ...

Větrno

Vítr mívá sklon

zavát chlad

do záclon

Hrozně rád 

i plamen svíčky zhasí,

nakukuje pod pokličky
plný páry asi

A jen co zima udeří,

neotálí!
Položí mráz do dveří
i do papučí

Pak s meluzínou
divně skučí
nad krajinou

To mrakům vypráví
o trápení i o bezpráví ...

Plavba po kraji vět

Tiše pluji vibracemi slov

a ztracený text je jen rezavící kov

na plachetnici poznání

A když uragán vlny nahání

z mnoha stran

a mlha slabik nespočetných

tvoří slovní sníh

padající do závěje

klávesnice,

teprve pak metelice dílko věje

do pohledu čtenáře

A možná že

čas od času zalíbí se

pánu, paní

z kliček spleti

vkráčet bose

do souvětí setkávání

Pak ve dvojici 

proplouváme
napůl snící

veletokem řeky známé

Až

Slunce hřeje

smutečními paprsky

Nevím kde je

Nápady se rozprskly

do vířivého prachu

V zrníčkách kočí

pod kůži strachu

bodá bodliny

smutných očí

bez viny

On možná ani netuší,

kolik síly dává zátiší

podaného slova

Na chvíli schoval

stráň fantazie

pod tíhu bytí

Až starosti smyje

do hvězdného kvítí

křižovatek myšlenek,

slunce a já zas budeme smět

ochutnat ze sklenek

naplněných vět

***



Báseň vznikla při myšlence, směřující k internetovému příteli ...

Lavina

Lavina ze všech stran

Slov, příkazů, povinností!

Bez zábran

ohryzává času z kostí

poslední zbytky síly

I kdybychom se prací utopili,

stejně nám víc
nepřipadne odměny!

Hned polovic
ze směny

shrábne stát na daně

A dál oddaně, v zástupu
ráno co ráno přijímáme potupu
podřízených

Nahoře peněz smích
cinká v pendreku
kejklířů tahajících za niti

Svobodě je do breku
než rána se zanítí
do krvavého vzdoru

Pak lavina
vyhřezlého moru
bolest protíná ...

Jednou větou

Mlčeti sice zlato, ale při jakékoliv nesrovnalosti je lepší i za cenu menší roztržky otevřeně situaci vyjasnit a ne uraženě mlčet ...

Zpěv podzimu

Nebe stýská si po létu

Ubrečené počasí

ptákům v odletu

mává kapkami

I ticho na stráni

do korálků jeřabin

 dýchlo netkaně bílý stín
plný krás ...

Zlatočervený čas
motouz léta svíjí

do paroží jelenů v říji

Pak do sklípku odloží
 večeru splín

Ze džberu zkoušíš ochutnat

paměť zkvašených vin

Pradávný mat
vstupuje do chladu
bolavých duši

Táhlý zpěv boří ohradu
Něžná melodie slzy suší....

Jen se odrazit

Máme se

Jsi, stále jsi
Možná jdeš
v procesí vět
Možná lež
vše stihla pohanět dřív
než hlavou jsi kýv
a teď rozdrcený
všechny ženy
nenávidíš
Vždyť víš!

Jsem, stále jsem
Noc i den
ve spojené nádobě,
co žízní po tobě
Po doteku,
kdy v breku
štěstí polykám
Ne, nejsi sám!

Máme se
Čas sice odnese
vosí pas,
sílu supermana,
zbělí vlas,
rozbolí všechna rána
a okolí už
nepoznáme
Já žena, ty muž
A spolu se máme!

Poslední úplněk

O tři čtvrtě na čtyři

svlekli všichni upíři

sadu černých triček

Když světlo jde po kraji

všichni svorně lehají 

do rakviček

Louka víka zavřela

V zámku je docela

malý petrklíček

Přijíždí pasáci na koních,

v ruce kůl, v ústech smích

Oplotu staví do kytiček

V patnáct čtyřicet pět

vlka slyšet teskně pět

Nevyjde upír víc pod měsíček ...

***

Pasáci totiž stavěli ohradu a po staru zatloukali dřevěné kůly. Protože práci neodflákli, tak nějak se trefili upírům přímo do hrudi, kde lidem běžně srdce tlukou ...

Času pomocník

Zavírám oči

Marně

Pod víčka čas vkročil

Tajně

Přesně vymezený krok

Tik, tak - tik ...

Ani beat, ani rock,

jen praktik!

Stále kluše dokola

Co s tím?

Konečně mysl udolal

Krásně sním ...

V božském ráji
sahám na jablko ...

V tom hukot!

Sen mi krájí
zvonku křik

Je čas!

A zas

Tik, tak - tik ...

Tlačenice

Kočka vnadně lísavá

zrak svůj přisává 

Do pohledu

A že krásná byla kost

o kus povyrost

Touhu zvedl

Stačila pouhá chvilička

omotaná už smyčka

Vůkol těla

Dlouhé, mrštné drápky

běží tam a zpátky

Má co chtěla

Nejdřív zkusila to z boku

pak u rozkroku

A zmizla pryč

S ní veškerá měna

v kapse uložená

I důvěra a klíč

Večerní

Rozpuštěná večerem

nelehám ke spánku

V čase nesmělém

psty pozvánku

píši na kůži

znaveného spáče

S úsměvem zatouží

v odpovědi vláčet

něhu cestou ráje

Písmenko po písmenku

zvolna krájet

A dřív než v šenku

naplní plnou číši,

proplouváme v souhře

přes zátiší, přes bouře 

nadčasové

do krajiny snové ...

Čí chleba jíš ...

Odrovnaná černá vrána,

co zbělelo jí peří

Hbitě z hejna vykázána

Kdopak jí teď věří?

A co jen zkusí!

Mezi husy nepatří,

havran se s ní nebratří

a kačeny?

Také jinak zbarveny

Tu na kraji vesnice

zakdákaly slepice

Mezi nima černá, bílá

Vrána přitulila se k nim hned

A odpověď?

Okamžitě pryč teď běž,

ty pod sebe nehrabeš! 

Pak uviděla haldu uhlí,

co černě září do dáli

Vlétla  do ní  jak do truhly ...

Přece jen ji dostali!

A tak se děje zas a znova

u zvířat i u lidí,

kdo nezpívá stejná slova,

toho jiní odklidí ...

Buď pochváleno

Už i otava

mlhy nad lesy

se poptává:

Léto, kde že jsi?

Bouřlivě kráčelo ...

Den pestrosti

bronzem na tělo

i vláhou pohostil

Teď vklouzává do semen

 

Sladkými  plody
září zem

a opar z vody,

lehký závoj vil,

teplo hustí

do chladivých chvil

spadaného listí

***


Přes den nádherně, ale ranní chlad 6,5°C vykazuje spíše podzimní hodnoty ...

„Slzy svatého Vavřince"

Sedím u hranatého stolu
na dřevěné lavici
Před sebou kolu,
vlasy volně vlající
večerním opojením

Proud nebes
rozhrnul mraků stín
a nad les
vyšlo hvězdné nekonečno
V tom ohnivé kopí
proťalo dráhu mléčnou

Oblohu kropí
Perseid roj
Od nepaměti
probíhá letní boj
Země a komety

A vítěz není!
Jen po setmění
nádherná podívaná
na útržky vlasatice
Škoda, že slunce zrána
pozhasíná všechny svíce ...

Perseidy

Průlet komety

Zaťatý dráp bez útrap

Přání rozsety

1+1 = 2 (?)

1+1

Dva odjakživa

(Někdy voda živá,

jindy mrtvé moře)

1+1 jsou dvě

I to je dobře

1+1 = jedinečný pár

(Stačí však druhotný svár

a dva v rozepři)

1+1 jen jednou

A budou tři!

Měsíční fáze

ÚPLNĚK

Bledý vděk hvězdě nejbližší

Pak ouva,

v céčku srpkem couvá 

do tmavého zátiší

Až k NOVU

a znovu 

srpkem v déčku vzrůstá

měsíční krajina pustopustá

Pouť

Putuji slovy

přes křižovatku souvětí,

záblesk nový

nechť cestu posvětí ...

Poslední rozloučení

Smutek vlasy postříbřil
Kolik promarněných chvil
proteklo řekou času
Neviděli jsme je
Tu život zhasl do závěje
nekonečné nirvány
Vzpomínky rozdány
v nulový bod


+++


Vyhýbám se pohřbům, ale teď se rozloučit půjdu. I soused se se mnou byl rozloučit. Došel k zahrádce, cítila jsem jeho pohled, ale tehdy práce byla důležitější ... 
Pak ho odvezla ,,rychlá" a přes všechnu snahu boj o život prohrál ...

Plápolání

Vlaji svítáním 

s kapkou rosy

Možná jenom sním,

když lesy voní oparem

čerstvě polapená

v dnešní den

Slova němá

bez příčiny hlavou plavou

Z nitek pavučiny
sítě váži

a úlovek slov na pusté pláži

vkládám čile

do větných kádí

Rozpustile boj v ní svádí

o místo na výsluní

Na sto hromů

kolem duní

a pak klid
po boji

Čas na úklid

(Snad obstojí ...)

***

Odkud se berou inspirace? Dosud nikdo nevyřešil záhady vzniku myšlenek ...

Na chviličku

Jsou chvíle rozpustilé,

i utažené do culíku,

co ze zvyku cvalem běží

či na pápěří vznášejí se

Jiné bose, chladem ojínělé

truchlí v cele bez oken,

když neurčitý času vjem

ostří břity pro alibi, 

když chvilku slíbí promarněnou

Až jiná pomine,

pak hořkou cenou vlastní měny

zplatíme i chvilkové povyražení

Posmutněle

Smutek zaťukal
Zamkli na dva západy
Copak hosta někdo zval?
Jenže je tady!

Neviděný, nečekaný
zevnitř obrací list
Pohled slaný
Převahou si je jist

A přesto zlato z oblohy
i dnes se usměje,
pronikne přes mlhy
do závěje slz

Pak skrz časovou osu
pronikne do budoucích okamžiků,
kde vysuší rosu
temných šlápot na chodníku

Odcházíme

Neznatelně šouráme se k zemi

Možná vše stejné

až na pohled obrýlený

a tachometr,

co ukazuje víc než padesát

Stříbří svetr,

když listopad posílá

z vlasů jinovatku zimy,

něžného motýla

s křídli blankytnými,

co obejme tichem

Jsme zrozeni

prvotním hříchem

pro žulové kameny

+++

Báseň vznikla před pár dny a protože obsah odpovídá spíš dušičkovému času, chtěla jsem ji odložit na listopad. Ale včera do rána zemřel o pár let starší soused a tak na jeho památku ....