Rozhozeně

Rozhozená do peřiny
zapeklitých problémů
Černé stíny na scénu
beznaděj s klidem žene

Trable celkem obnošené
se ve velkém stylu
rozprostřely pod mohylu
bez nápisu

Svět celý ihned zkysl
do mlhy
Povoluji popruhy
zběsilému chvatu

A tu
slunce nečekaně
vklouzlo
do prázdna dlaně

Teplé kouzlo
na poli zítřka
Tma přebolí
a naděje lehce hýčká

Relax na neděli

Proč?

                                                                                  (Odpověď na: Nedělní relax)

***

(Autor neznámý)
Odpověď z Odpočinkový relax zní: V nevěstinci se dá pronajmout ženské tělo. Bordel je systém

Mrazivá

Bloudím mezi stromy,

co mi

podzimní listy posílají

Každý barevně čistý,

zoubkování na okraji 

různorodé

A v zahlém bodě jasně psáno:

Kmotr mráz dneska ráno

šmahem nás zulíbal

Podzimní boj

V zácloně ticha
mlhavá pýcha
slastně se válí

Setřela skály
i koruny stromům
 Už valí se před dům,
do oken i skel brýlí

Zrak zamlžen
Slepota sílí
Mlha pod nohy
náhle padá v rose

A slunce z oblohy

vítězně usmívá se

Těžko

Kolíbavá slova

v pousmání

odhoukala sova,

co si chrání

každou slabiku

V okolí

 spousta pomníků

a hnízdo sokolí

bez mláďat

Odletěly

Tak jde spát

do ticha cely

bez mříží

Těžko, těžko se ohlíží ...

Tiše

Obcházím
kolem slov ztracená
Slabý rým,
rozeplá halena, kůže husí

Možná časem,
vzpomenu si
Teď jsem
vzduchoprázdná

Piji z kalichu
rozkvetlé jiřiny
Potichu
si sliny polykám

V bezvětří bílé mlhy
drobný klam
mezi letokruhy
zaznamenávající čas, co nezmizí

Usedám snáz
na pařez bez mízy
Život po životě
pučí ze všech stran

Kůl v plotě
zabodnutých rán
mlhavého zítřka
Tiše, tiše slůvka hýčkám ...

Kované boty

Boty kované v krvi

Aby ne!

Cítí se výsostně prvý

na půdě,

co má chránit

Místo toho skrytá zla

váže na nit,

ven pouští slova oslizlá,

co padají k okraji

znatelné koroze

Peníze, peníze, peníze

a prst na spoušti

všemocné moci

A jediný pocit,

kdo ji má, ten bez viny!

Kolem bílá tma

a uprostřed náš hlas

Srdce říká, jen nic nepokaz

a od viníka dej ruce pryč

Ale jak volit a nezvolit kýč?

***

http://www.novinky.cz/domaci/314132-slouf-spoz-volit-nebudu.html

Vážení

Kdysi vše vyvážené
v dokonalé rovnováze ...
A ne že ne!
To bylo blaze
na matičce Zemi
Měla čistý dech

Teskno je mi
po letech,
kdy bejval svět zelnoučce tichý
Dnes lidský květ hlučí ve výkalech
sebestředné pýchy

Učí se učí Homo sapiens
a sám sobě stlouká kříž
Kde dřív lesy, louka,
jen jedu plná spíž
I dálnice čtyřproudá

Z ornice jen hrouda
k rozbití atomů
a k hromadění moci
Na místo lásky do domu
majetnický vstupuje pocit

A za něj, naše pomeje
místo vody pramenité
Země z útrob vyvrhne
Pak nebude už dítě,
ani noci, ani dne ... 


***


Na obrázku je neupravované přírodní zákoutí uprostřed Chřibů ...

Nedělní relax

Jaký asi?

                                                                                        (Odpověď na na Relax LXXXI)

***

(Autor neznámý)
Odpověď z Relax na neděli zní: Aby jim nebylo zima na nohy

Veselé stáří

Nespokojená babka

A mele a mele.

» autor: Psavec

Zas tě babko žerou roupy,
koukám na tě jako hloupý,
to je tedy historie,
ječíš jako satorie.

Peskuješ mě, okřikuješ,
každou drbnu informuješ,
že už nejsem správný hřebec,
na tebe by vlez jen slepec.

Slepý, hluchý, můžeš věřit,
také sebe musíš měřit,
hubou meleš bez přestání,
těžké potom milování. 

***

A můj komentík:

 Šak ty, dědku, nejsi jiný,
v hlavě samé prasečiny,
po celý den jen na gauči,
pak sa trefíš leda do papučí

Tož nepomlúvaj veřejně,
hned umyj sa a poď ke mně
Zkusíme to jak za mlada

To zas bude paráda!

Zavři oči do fantazie
a pak spolu hijé, hijé
pojedeme do nebíčka
Hezká zase má tvářička 

Podzimní rovnodennost

Kapky mlhoviny
Zastřený zrak
Nejasné stíny
A jen jediný pták
pípnout si dovolil

Marně a bez užitku

Do zimy nabrat pár kil
Rychle vyrýt kytku,
dočesat jablka ze stromu
a zavřít dveře na petlici
To aby do domu
v nastálé metelici
nemohl mráz

A okamžitě dost!

Jen se neuraz,
ale podzim převzácný skvost
do barev sladěný,
co v náručí babí léto nese
To jen my
při procházce vlhkým lesem
čela krabatíme

A nikdy nebylo to jiné!


***


22. září začíná astronomický podzim. Období dešťů mlh a hlavně na zahrádkáře v tyto dny doléhá pocit vyčerpanosti. Stejně jako každým rokem, kdy v létě byl na vše čas a horko a nejednou začne pršet a ...

V úplňku

Měsíc v úpňku

tesklivě na tůňku

dívá se z nadhledu

Sám sebe zahlédl

Bledou tvář mezi orobincem

Kolem svatozář

se vztyčeným límcem

mlhoviny

Stejný stále

a pořád jiný

Jednou králem

hvězdného prostoru,

jindy uschován
do mouru 

zemského polostínu

Spoustu večerů i rán,

kdy se zcela nerozvinul

Na slunci se v modři topí,

kontroluje tropy, póly
Klidně při couvání

Díky, žes nad námi

I když studeně holý

Spektrum

Zámotky myšlení
na hvězdném nebi
Slunce vidět dnes není
Jen vítr, prevít,
kapky chladivé
přes listí cedí

Jen se podívej
na sousta šedi
Přes ústa
k srdci se promílá

Nedovol,
aby černočerná přesila
zalila stvol
radosti!

Nepomůže nic
Člověk sám se musí s šedých skic odprostit
Vždyť svět je barvami zalitý!
Stejně my,
stejně ty 

Na houby

Ranní kámen

Kámen v pustině vět

pustí mě zpět

do děje

Někde je pár 

spoutaných slov,

dokonalý svár

a kamelot 

s balíkem novin

Pod víkem

nyní lovím

včerejší viny

A právě s nimi píši

myšlenky na papír

ukrytá v skrýši,

kde vodní vír

roztáčí turbínu

tvoření

Rozbal si svačinu,

klidně i ulehni

a zapoj oční píst

do taktu

A můžeš číst

co jen tak tu

napsáno

Je ráno ...

V dešti rozkvetla

Chladný déšť máčí vlasy,
volně stéká po tváři

nafintělé krásy
Maže lži povrchní

Pravá krása uvnitř v ní,
na první pohled není zřejmá
Dokonce ji tají spíše,
ale je nesmazatelná!

Oslavu na ni básník píše
S mlhou ranní rozplyne se
I tak snese vic než moc
V každém z nás má zvláštní moc

Tak se neuraz,
že povrch těla nevidím
Tu pomíjivou krásu,
co zub času mění v dým ...

V dešti účes od vodníka,
a tělo pravá husí kůže
Přesto nefňuká a nenaříká
Z úst jí vzkvetla divukrásná růže

Raketově

Vstávám brzy

A čas drzý

kráčí jen tak líně

po ciferníku

Než zachytí mě!

V tom okamžiku

raketočasový pohon

švihne do končetin

A nastane shon

než do dveří vletím

v poslední vteřině

a vážně slibuji si

Zítra to bude jiné!

Tak jako kdysi,

kdy máma nás probudila

a my měli tolik času ...

Moudrost dětství smyla

a z rozvážného hlasu 

slyšet těžší dech

Vše způsobují křížky na zádech

Narozeninové

Oslavenče náš milý,
ať dobře daří se ve chvíli,
kdy další rok prožils ve zdraví
Co na tom, že mládí
hodně churaví!

Hlavně, že jsme tu stále
a spolu v otevřítém sále
Takže již jen zkrátka
Ve zdraví, štěstí, lásce užívej si každý den

Přede dveřmi šedesátka
a ta prý těžším okovem

Rodina

Rodina - hedvábně pevná síťovina,

jíž tvoří uzly odvěké

Stále třeba připomínat,

člověk musí zůstat člověkem

V lásce zavine tě do náruče

jen co spatříš světlo světa

Zároveň pootevře vlastní účet,

co umožní tělu, mysli vzkvétat

I v čase zrání podrží tě

Přesto vzdorně volíš vlastní směr

Nejsi dávno přece dítě

Též odpověď znáš na úder

A cítíš se být

světa pán

Malý prevít,

co rozpozná i sebemenší klam

Jak čas běží,

doběhnou tě strasti těla

Hlavně přežít,

říkáš si a balíš přání smělá

Do vzpomínek vybledlých

Pro nejmladší jsi hrdinou

Tu pohladí tě jeden z mých

I ve smrti jsme rodinou

***

Co by byl člověk bez člověka? A je čím dál těžší najít správný směr pro budoucí pokolení ...

Smolná

Každý sluncem vysmátý
a já těžký krok
Totiž smůla na paty
lepí se mi rok co rok

Jdu takhle kolem haluze
Zavadím téměř nepatrně
Už díra křičí na blůze
a hlava začne brnět

Jindy kráčím chodníkem
Je vyšlapaný do sucha
Akorát v místě otočky nad rybníkem
sklouznu a za zády směje se i ropucha

Nebo jak brodili jsme se vodou spolu
Sahala tak po kotníky
Před pádem mi bota našla zmolu
a ty po ostříknutí mezi zuby cedíš: ,,Tak ti díky!"

I ta blecha,
co veze pes v kožichu,
každého bez všimnutí nechá
a mne při štípnutí vůbec není do smíchu!

Fakt, neproběhne jediný den
bez špetky smůly!
Každý rukou či slovem pohlazen
a já dostanu leda tak po papuli

Mám totiž v patách smůlu
vrostlou spoustu let
I u včelího úlu
tahám žihadlo, zatímco ostatní lížou med

Ukrytý, ale můj!

Tak tři metry opodál

prapodivná postava

Osud divně vrávoral

Spatřit ho, se nestává!

Jaký děj má na zítra?

Jdu k němu blíž

Taktak jsem ho zachytla!

(Na kanálu schází mříž!)

Tváří se dost vyjeveně,

když dívám se mu do očí

Prý uvažuje mi o změně

Dořekl a připadal mi jinačí

Postava, průhlednější celofán

a vidět bylo druhou stranu,

kde čtu:  Osudu svého každý pán!

Myslet nepřestanu
na ta slova

(Jak se zjevil, tak se schoval)

Tvoření

Tvoření toť šálek kávy,
co si tu přes rukávy
mozkových závitů
leji do klávesnice

Někdy sice
přes cedník
pouhopouhý otazník
dokolečka prolévám

A pak kdesi dole tam
bez noblesy na mě civí
otazník křivý
bez vůně a bez zápachu

A teď je u mě
plný strachu,
že nedostane
odpověď

Náhlý plamen
spálí šeď
přes černobílo
do barev květu

Nové dílo opět je tu
a při čtení řádků u kávy
příběh krátký
všem tiše vypráví

Život je bál

S ránem

lezu z postele

Se mnou kámen,

co ustele

si v těle

pěkně za noci

(Žádný drahokam,

spíše antracit,

co uvnitř tam

s výhřevností

nebývalou

v morku hostí

bolest neustálou)

Poodhrnu oponu

vidění v HD

Jsme přesný počet atomů

a každý den

stojí za to vstát a jít dál

Klidně i co noha nohou mine

Život je bál

Tak tančíme, dokud nepomine

A šla dál

Potkala jsem smrt
Lehce otřela se o rukáv
Místo kosy křivý prut
Kolem těla divný háv

Chladem rozechvěla vnitřní cit
a ten otázal se hned:
,,Jak tebe kdo má pochopit?
Kde dostaneme odpověď?

Prý jsi jediná a spravedlivá
Tak přestaň brát už nevinné!"
,,Časem okorává i chleba skýva
A ne každý plod se v dobrém vyvine

I lidská loď navrací se do přístavu
a každý, opravdu každý vždy originál
Jedinec se lehce ztrácí v davu,
však o osud svůj se mnou vlastní kostky hrál

Proto pamatuj, nic neděje se bez příčiny!
I ty v každé vteřině změnit můžeš směr
Až ten, kdo i ze stínu spatřit umí všechny viny
pochopí, proč někdo plný, někdo prázdný pozemského času drží džber

Odcházení

Oči bez odlesku

Pohled zadíval se do nikam

Svalstvo na pokraji třesku

Kéž by vše byl pouhý klam!

Není, žel

Bylo právě pět,

když odešel

Moci tak zapomnět!

Na noci probdělé

Na chvíle,

kdy odešli přátelé ...

Byl v přesile!

Vždyť milovala víc

I slámu, co mu

čouhala z nohavic

I fámu

Že on pravý

a neměnný

Vztah časem ochuraví

a nastanou proměny

Kde uvízli rytíři?

Ale co, vše za námi!

Přišel tak ve čtyři

a suše oznámil

A to hned:

,,Jdu jinam!"

Kolem led

Ne, neproklínám!

Jen oči bez odlesku

Pohled do nikam

Svaly na pokraji třesku

Hlavně, že pryč je klam

***


I takové bývají rozchody. O to víc si cením svazků, které s nadhledem dokáží zvládat všudepřítomné problémy a místo trasy úniku, hledají cesty k sobě. Ve dvou je vždy líp! A fungující rodina je jediná naděje pro budoucnost lidstva ... 

Dodatek:
Včera bylo poslední rozloučení a toto dílko vzniklo ve čtvrtek přesně před týdnem, kdy tatínek tu ještě s námi byl.  Já dělala k obědu svíčkovou, která mu chutnala tak, že tentokrát nenechal ani ždibek a ještě si vzal navíc kolečko domácího knedlíku do ruky
A právě při vaření jsem odbíhala k počítači zapsat myšlenky, co ke mně proudily. Živě si pamatuji, jak při první sloce jsem odmítala pokračovat  ve verši ,,Odešel zcela sám ..." (Přesný čas, kdy jeho dušička odešla z těla nevíme, jen ještě na radu operátorky mu vnouček prováděl masáž srdce a do příjezdu záchranky opět srdíčko bilo a plícemi proudil vzduch.)
A pak v pátek po probdělé noci, kdy jsem chodila stále rodiče kontrolovat aniž by byl důvod, jsem při spatření kříže na obloze ihned běžela pro fotoaparát a přitom jsem odmítla připustit k sobě jakoukoliv černou myšlenku. Zároveň jsem uvnitř sebe bojovala s nebývalým neklidem, což jsem dávala za vinu nepříjemné činnosti - zabití dosluhujících slepic. Ten den jsem s omluvou a sebezapřením usmrtila dvě a navíc jsem se zavalila prací a tím jsem se tatínkovi věnovala ,,jen" automaticky ...
A v noci na sobotu jsme všichni doma bez rozdílu usnuli nebývale tvrdě - i vnuk tak trošku zaspal a když pak první z pokoje vyšla nic netušící maminka, uslyšel odtud zasténání. Telefonátem mne vzbudil a já se jen zeptala: ,,Tatínek je mrtvý?"
Nebojte se smrti, dokáže být i milostivá
Navždy sbohem, tatínku můj a děkuji ...

Život jde dál!
 

Poslední sbohem

Už nesou tě do kostela,
zní varhany na chóru,
na rakvi kala bílá
Pomalu do schodů,
uložit před oltář

Navždycky pod víkem
ukrytá milá tvář
Byl ty jsi člověkem,
co rozdal se zcela
Pro jiné

Srdce od anděla
a s chybami,
které každý rád promine
Teď nad námi
držet budeš stráž

Otče náš ...

Vše přebolí

Fouká podzim do soli slzí

Nevím za jak dlouho?

Možná brzy

ochladí se smutek,

co ostrý písek

neustále prohazuje

myšlenkami

Žár z okuje

uprostřed rány osudu

nesvedu slovy zalepit

Vždycky byl tu
 I pro mě

Tati, žil jsi skromně

a teď ze všech koutů
křičí prázdný byt

Přitom je nás plno

Sahám na dno

srdce v stýskání

Do rozhraní

života a smrti

Život bývá i krutý!

I nebe pláče

Utři oko uslzené,
odhoď závoj z rosy
Od nepaměti vše tak zařízené
A nepomůže nikde prosit

V kytici květy růže,
v jiné bílá kala
Máma tvoje narození
kdysi štěstím oplakala

Najednou tu není
táta, děda, praděda
Ale v nás žije dál
V srdci nikdy nezemřel

To jen čas se sklonil
a tak jsi šel
ke své mámě ...
Obloha tu slzy roní

A stesk má mě,
celičkou, od hlavy až dolů
Jednou i já vydám se tou cestičkou
A zas budeme, tati, spolu ...


***

 

Říká se, že před smrtí člověk pookřeje ...
Foto z minulého týdne důkazem!
Na jaře oslavili 58 roků společného života a nyní je ta jediná spravedlivá rozdělila. I takový je život!

Zlaté mládí

Padá

tíha na ramena

 Mladá

být je víc než cena

za zásluhy

Slunečním úsměvem

maže dluhy

Nad hněvem

rukou mávne

Všem však obzor ztmavne

přes červánky

Každý plní stránky

nedopsané knihy

Časem i pihy

zbělejí a stáří lasem

uloví tě

do závěje

Každé dítě

k stáří spěje ...

---

Poslední dny se tatínek neustále vracel myšlenkami do míst mládí a včera ráno se mu přání naplnilo. Navždy zavřel svou knihu života ...