Odcházení

Oči bez odlesku

Pohled zadíval se do nikam

Svalstvo na pokraji třesku

Kéž by vše byl pouhý klam!

Není, žel

Bylo právě pět,

když odešel

Moci tak zapomnět!

Na noci probdělé

Na chvíle,

kdy odešli přátelé ...

Byl v přesile!

Vždyť milovala víc

I slámu, co mu

čouhala z nohavic

I fámu

Že on pravý

a neměnný

Vztah časem ochuraví

a nastanou proměny

Kde uvízli rytíři?

Ale co, vše za námi!

Přišel tak ve čtyři

a suše oznámil

A to hned:

,,Jdu jinam!"

Kolem led

Ne, neproklínám!

Jen oči bez odlesku

Pohled do nikam

Svaly na pokraji třesku

Hlavně, že pryč je klam

***


I takové bývají rozchody. O to víc si cením svazků, které s nadhledem dokáží zvládat všudepřítomné problémy a místo trasy úniku, hledají cesty k sobě. Ve dvou je vždy líp! A fungující rodina je jediná naděje pro budoucnost lidstva ... 

Dodatek:
Včera bylo poslední rozloučení a toto dílko vzniklo ve čtvrtek přesně před týdnem, kdy tatínek tu ještě s námi byl.  Já dělala k obědu svíčkovou, která mu chutnala tak, že tentokrát nenechal ani ždibek a ještě si vzal navíc kolečko domácího knedlíku do ruky
A právě při vaření jsem odbíhala k počítači zapsat myšlenky, co ke mně proudily. Živě si pamatuji, jak při první sloce jsem odmítala pokračovat  ve verši ,,Odešel zcela sám ..." (Přesný čas, kdy jeho dušička odešla z těla nevíme, jen ještě na radu operátorky mu vnouček prováděl masáž srdce a do příjezdu záchranky opět srdíčko bilo a plícemi proudil vzduch.)
A pak v pátek po probdělé noci, kdy jsem chodila stále rodiče kontrolovat aniž by byl důvod, jsem při spatření kříže na obloze ihned běžela pro fotoaparát a přitom jsem odmítla připustit k sobě jakoukoliv černou myšlenku. Zároveň jsem uvnitř sebe bojovala s nebývalým neklidem, což jsem dávala za vinu nepříjemné činnosti - zabití dosluhujících slepic. Ten den jsem s omluvou a sebezapřením usmrtila dvě a navíc jsem se zavalila prací a tím jsem se tatínkovi věnovala ,,jen" automaticky ...
A v noci na sobotu jsme všichni doma bez rozdílu usnuli nebývale tvrdě - i vnuk tak trošku zaspal a když pak první z pokoje vyšla nic netušící maminka, uslyšel odtud zasténání. Telefonátem mne vzbudil a já se jen zeptala: ,,Tatínek je mrtvý?"
Nebojte se smrti, dokáže být i milostivá
Navždy sbohem, tatínku můj a děkuji ...

Život jde dál!