První je vždy jen jeden

Vzpomínám, tak ráda vzpomínám

na ty chvíle,

kdy čáp v srpnu přines k nám 

děťátko roztomilé

Bezmocný uzlíček - nejhezčí měl oči,

smích i pláč stále na krajíčku

Náš byl svět - syn neúnavný kočí!

První slůvko, krůček a běžel mámě pro kytičku...

Ve dvou letech čáp znova mává křídly

- malý bráška křičí z peřiny

Chvilky s mámou náhle tak prořídly

- už nikdy, nikdy nebude on jediný!

Čas kráčel bezstarostným krokem

- plný štěstí, her i vzdoru

a náhle pátým rokem

z kolíbky sestra křičí do úmoru

Brzy na to, táta opouští rodinu

Celkem vzato,

život na poušti ve stínu všeho dění 

také není k zahození - vždy mohlo být i hůř!

Ze synů dávno muž, z dcerky žena

a já čas od času klesnu na kolena,

zpytuji svědomí - vracet zpět však nechci nic

Bolest kus srdce odlomí, ale co mohla jsem dělat víc?

Být mámou i tátou zároveň

je jak stromu vzít kmen i s kořeny

Všechny mé plány sraženy

do bodu zlomu - snad jednou i nejstarší najde cestu domů...

***

Žádná máma své dítě nepřestane mít nikdy ráda - jste navždy mou součástí, i když kráčíte každý vlastní cestou⭐

PF 2019

V dnešní předvánoční den 

ze srdce přeji všem

konec stresu i shonu,

také nechť cestou domů 

jmelí nad námi

všem radostně oznámí

klid, pohodu, lásku

a hlavně zdraví,

které tak často v sázku

dáváme v práci

Dětem ať sněhuláci

v tom mokrém čase

mávají zase 

na pozdrav metličkou

a pod smrčkem či jedličkou

splněná přání 

všem k mání

budou bez rozdílu

Hlavně nechť v míru

další rok dokončí každičký krok

To vše a ještě mnohem více

přejí dvě postarší salašnice

Prosinec

Jedu mezi sněhem rozhozeným do krajiny

Pod hlučným jezem tok tolik líný

kryjí krystalky ledu od pohledu

spečené do sebe

Ještě ne, ještě tolik nezebe!

Zatím se jen paní zima rozpomíná

na prošlé časy, kdy běloučké vlasy od anděla

úplně a zcela pohltily stromy i zákruty cest

Na dávnou dobu, kdy větrná pěst měnila podobu

nekonečným pláním - obraz bez jediné rýhy!

Pihy fabrik, skladů i prosolených tratí

jí zcela hatí plány dneška

Vypnutá fleška ztracených časů,

když právě sníh spásl poslední ostrůvek černě

Přesto je zřejmé, že nevinnost krajině dlouho nevydrží

Trny z růží lidského blahobytu tam i tu vybírají neodpustitelnou daň

Jednou si i zemská dlaň

plná nevyléčitelných mozolů praští do stolu

A pak člověk volný, bez zákonů a přemrštěných pák,

opět začne od píky a snad z čistého nebe uslyší zazpívat i slavíky

*****

mutil řekl(a)...

po sněhu opět památky není
zakryté pole je zas v oblasti snění
jen industriální pihy na tváři kraje
příroda povstane, globálně zraje
pak homo sapiens bude se divit
že už ho nebude Země chtít živit

Je aby nějací slavíci ještě zbyli.

Je stále těžší čas na bedrech nést ...

V noci viděla jsem minulost

Šla kolem, jen zlehka mávla rukou

Teď mám na ni zlost!

Proč život není se zárukou?

Kdyby byl,

hned podávám reklamaci

za přehršel promeškaných chvil,

co do svědomí se občas vrací

Ač děláme vše, co důležité

přesně v daném okamžiku,

i tak mnohé činy slzou myté

stále ještě sedí u milníku prošlých cest …

Je stále těžší čas na bedrech nést
Vždyť i maličkost, co srdce těší,
na pelest znaveně častěji lehá si
- stáří o žezlo se hlásí

Děkuji, že jsi byl

Na břehu moře oře
říční proud brázdy
přes hrazdy kamení
Nic není jako dřív!

Do oliv tekla řeka od pramene
a přesto dnes už nevzpomene
na kamínky, co tak sladce 
ve studánce zrodu 
vodu čeřily

Ještě před chvílí
rybář v tůňce sumce 
táhl na háčku
a v houští pro kačku
kačer vyzdobil se peřím ...

Kdo zpátečním dveřím 
zámek zamyká?
Až potkáte viníka, 
dejte ho za mříže nejmíň na sto let!

Teprve pak potíže,
co srdce mrazí,
ode dna se odrazí
a přesně v novoluní
život vstoupí na výsluní smrti

Vteřina - osud krutý,
vzal mu chůzi po nerozvážném skoku
Plný deziluzí tolik roků (!)
pro nás tu žil

My na pokraji sil bědovali
a ON - utrpení znalý, pomoc rozdával
Kdo Mirka znal, ví že došel dál, 
než leckdo z nás 

Nastal čas rozloučit se s tělem
Byl a jsi přítelem i rádcem,
přesladce nyní pluj řekou podsvětí
I má duše jednou k tobě doletí …


***


Věnováno památce na Miroslava Rozuma, kterému po návratu z vojny jediné chybné rozhodnutí vzalo možnost chodit a přesto se dokázal s nepřízní osudu poprat jako málokdo. Velké díky patří všem, kteří mu stáli po boku, obzvláště jeho mamince a synovci náleží neskonalý obdiv ...

Je libo masáž?

 

Nikde steh

Rozedraní na tisíce střípků
myšlenkami v nejtajnějším sklípku
bloudí den co den

Rozveden - rozvedená
Muž a žena,
co vztah neustáli!

Všechna rána slunce pálí
na vlas stejně
- samozřejmě, že tomu tak není!

Děti právě přebírají vysvědčení,
rodina vzpomíná
- na tolika místech!

Není steh, co zašil by
veškeré pochyby
na cucky cupované

Těžký kámen jak zimostráz v čaji
krájí vzpomínky z nás
do ztracena

Ono myslet se má
před tím, než nad hlavou
čas vin bránou krvavou vztyčí prst

***

Žít a vychovávat děti po boku životního partnera je přímo nadlidský výkon - chce to hodně tolerance a síly. Je tolik nás, co nezvládli ...

Nekonečno cest

 

Bloudím lesem v rozvalinách stínů

- netuším kde jsem

Ale když pominu mohutné skály,

co odebraly větru vítr

a letité stromy, z kterých domy

ještě nestojí, pak spí tu

mohutná řeka v pokoji pramínku

Vzpomínku na matku Zem

pod srdcem nese si,

když bez adresy putuje dle rozvodí

Vodopád kadeře přes keře rozhodí,

do kaskád vrhne se bez hlavy

- každý proud toulavý do oceánu rozkoše

si zdárně prokouše dávnou trasu

Mé díky patří lesu, dešti i sněhové bouři

- oni tvoří stálé jinotaje v sále zázraků

Zrovna dneska taje sněžný běl 

do země, do mraků, i do těl semínek,

kde života pramínek

vzkřiknout chce zrození ...

Bloudí lesem, kde nic není jako včera duše má osiřelá

 

Za pár dní

Protiklad poloviny národa
pak neshoda v debatě,
co má tě složit k zemi
Když prostřou vjemy na táce,
žádná legrace mezi slovy
pokud zisk je neziskový!

První stisk ruky
přerostlé kluky rozohní
Ústy již nepohni,
řvou oči těkavé
jen co vyplave
špína z vína čistoty

Vtipné bonmoty
chytne za slovo
a hned nanovo
naráží do paží vztyčených
Pískot - smích publika
nic neříká o národě!

Ryba ve vodě vždy politik,
když kritik za patou
se jemu plazí
S běžnou výplatou
příliš drazí jsou státníci
- svou palici mají bohatě mazanou!

Jaké časy asi nastanou po volbách
jen v nitkách manažerů,
kteří z vysoka ,,perů" peníze
co z krize vytěžili
Zkraťme žíly a vraťme každou ránu
na membránu urny volební

Jehličí za krkem

Vydávám se přírodě napospas
Jehličí za krkem,
dole rozzuřený splav úprkem
chrlí vodu bez přestání

Zatímco slunce o dům
opřelo se teplou dlaní
- právě tam,
kde štěně bosé loví stín,

já kvapem utíkám do mokřin
Jdu po cestě věky vyšlapané
- na tu ten kámen,
sedal nejeden praděda

Rozvětřilý den přehluší
všude přítomná lebeda
- pod oskeruší
kryje zahanbené torzo zlomeného kříže ...

Nejen obzor mlha halí
Dálnicí překlenuté jsou mnohé skály,
přitom vím - čím rychleji k sobě máme,
tím větší kámen cestu hradí!

Jó, když my byli mladí ...

Sluneční směna

 

Uprostřed noci

sklízím pocit

nedopita

- za oknem hvězdná síta

prosévají meteority

 

Spánek silně zbitý

odkládám ke kládám,

co v nestřežené chvíli

bez ptaní naložili

na shrbený hřbet

 

Už svítání

popadlo světlomet

a sluneční paprsek

do vrásek noci

zlehka natáhl dlaň

 

Sněhoví vlci,

co dole u cesty 

zalehli stráň,

jak hladové nevěsty

o stín ve větru se melou

 

Slunce zubatou pilou

lehounce krájí noc na vyjasněno

Každodenní směnou

slunce svit víc a více

rozzářit chce nejen jaru líce ...

Pomněnkové léto

Bílý motýl
z modře pomněnek
se právě na mol opil
- na lásku hledal lék
pod nebem zamračeným

I běláskům
čas od času splín
přeletí přes cestu
(Včera babočku kopřivovou
měl coby nevěstu

Teď aby hledal novou!
Prý okáč zední
bere ji sotva se setmí
pod křídla zrzavá
Holt nebyla ta pravá ...)

Radí můra ze šeříku:
Chceš-li se mít jako v ráji,
nešťastný ty trosečníku,
namluv sobě vřetenušku
- dětí, co si hrají, budete mít plnou snůšku

Také sličná vílenka
zrovna na leknínu přemýšlí,
čí že bude milenka,
když smrtihlav jak zlý stín
prolétl jí srdéčkem

Ta či ten
v každé době hledá sobě
tu jedinou květinu
Sic zlá zkušenost i neúprosný čas
křídla hodně přistřihnul,
jedna voní vždy pro nás

Lásky v leknínu

V leknínu noci

ztrácejí kluci

temný strach

 

Ve vlnách vášně

právě hravě a velmi prostopášně

nejeden sbírá plusy

 

Kdo chce holce pusy z lásky dát,

musí zapnout prstoklad chtění

všemu dění na akorát

 

Vždyť ve vůni leknínu

průšvih se vždy vyhnul

všem odvážným ztřeštěncům

 

Měsíc v úplňku

jenom tak milencům

do srdce kleká

 

Přes tůňku s leknínem

v světě tak jiném

mohutná proudí lásky řeka ...

Takhle po ránu

Kozí sněm a v něm

kozel s bradkou na kolena

On marně dumá,

která pak ta vyvolená,

co tu má

královnou se jeho stát:

 

,,Vznešený majestát zcela jistě

má bílá koza vpředu

Leč její výsměch živě svedu

představit si již nyní

Navíc s budoucí tchyní,

což velká potíž, mám velké spory

 

Ono totiž,

když onehdy byl jsem chorý,

místo mzdy za dobrou práci

od ní jen a jen láci

slyšel jsem od rána

- má ušní membrána odnesla to málem

 

No a když teď stal jsem se králem,

kozí sněť přece nevezmu pod křídla!

Zato, ta černá vzadu,

co si mě vyhlídla,

má zlato v hrdle, bílou bradu,

ale je z Nemanic - no tak zase nic!

 

Ovšem ta bílá vlevo,

co stojí sice jak bukové dřevo

a její píce - no žádná sláva,

snad proto v meziroží 

téměř holohlavá

(Jinak je fakt boží ...)

 

Ta má bude královna!

Jak proutek se narovnám
a hned jdu do ní

Už rohatou hlavu něžně kloní

- napnutý jsem jako luk ...

Mňam, to byl ale trk!"

 

Mlžný bál

Mlha tančící do údolí
kvapem drolí
probuzené paprsky
na mléčné pološero

Marně z termosky
zahřívám tělo promrzlé
Když tu hle:
Nad stromy stoupá kouř

Jedovaté atomy - nevzhledná to brož
zabodnutá do krajiny ticha
přes záporné stíny
vnadně dýchá od plamene tepla

Přese mne mlha slétla
přímo do vrboví u potoka
- tam bublavými slovy brouká
voda bez ledu píseň smuteční

Kde dříve dům
pouze komín ční plný sazí
Skrze něj si teplo razí cestu do nebes
Nejen pes ví kudy dál!

Přes sluneční jistinu se mlžný bál
rozjetý po kraji
zvolna mění v perly rosy,
co si o zem tóny brnkají

Hříšníci

Kaňka do oka mi padla

Pláňka, říkám si,

když od zrcadla

zpod řasy crčí beznaděj

Tak se hezky měj

na vrcholu žití!

Každé kvítí jednou odkvete

Repete víc nebude!

Vytýčeným osudem

kráčíme po ose vlastní

a čas pouze vrásky zkrásní

do půdy rozorané

I můj plamen

dohoří záhy

- pak nebude vláhy,

která by jej probudila

Z pevných paží

dnes vyvěrá mocná síla,

co hodně se snaží

zadupat rodinu do Neznám tě!

Svou vinu

ve vlastním kabátě

málokdo vidí

A přece, jsme lidi chybující!

I na tvé líci

kaňka rozpitá

dnes vzdorem se pyšní

- všichni jsme taktéž hříšní

Na budoucnost

Popíjím víno psí,
zatímco ty jsi
jak zákon káže
u ženy (prý lokaj, páže)

Sny pohřbeny
v neústupností faktů
a tak tu srkám představy
na stavy přijatelné

Ve tmě bíločerné
nyní veď mě coby slepce,
jenž na kolébce slov
vyhlédl si krov pro šibenici

Na řetízku psici může vést
Jenže má pověst v písku pod stolem
od hodin přesýpacích
zašlapaná zcela

V temných mracích
se již bělá začátek nový
Od podkovy pro štěstí,
cos mi dal, již jen síra dští

Proto vlak zahoukal na rozlučku
Teď marnosti váži smyčku kolem krku
Co mi je víc po tvé gáži!
Do sklenic já proudem lila víno - tys sotva srkl ...

A už zase

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chumelí

Vločka vločku stíhá

Ze jmelí nepatrná piha zeleně

hodně stísněně s bílým nosem

krčí se pod nánosem
 přetěžkého pápěří

Už nesněží

Vítr svlékl stromy do černé,

zatímco domy propouští do skulinek
vločky dotěrné, 

kde převlečeny za pramínek

chtějí posečkat do jara

To pak kytara

ptačích hlasů
 se od lesů rozezpívá

tak, že vrba jíva
 rozpučí se na bílo

Už aby to bylo!

Vysoká kočičí

 

 

 

Psáno kočičími drápky ...

Vzkaz z ticha bytu

Smutek prázdného bytu
si tu tiše píše vzkaz
Až na doraz v uších zní
famózní píseň dětských hlásků

Živý sen na procházku
životem vydal se po vlastní trati
Jen škoda, že velmi záhy ztratil cestu zpět
Ošoupané prahy - kulomet slov je minulost

Občas coby host zavítá
dospělá cesta spletitá
do prostředí vzpomínek
Kdy naposledy dětský lék prošel bytem?

I ten děda s hůlčičkou měl den,
kdy vlastní cestičkou
střemhlav co nejdál
prchal z rodičovského náručí!

Co už nabručí tvář vrásčitá!
Do každého čas drápky zatne a spočítá
kroky vratné do ticha prázdného bytu
Svědomí své teď zpytuj ...

Světská sláva

 

Litry slávy protékají splavy,

korytem řádů i chaosem nekonečna

Až sem stříká pěna mléčná

s nánosem vzletných bublinek

 

Hned kelímek držím v dlani,

bych si na ni připít směla - do dna!

Voda plodná úplně a zcela ztratila se

- v mlžné rose se prázdno koupe 

 

Co po slávě skoupé, říkám si,

když vlasy bělají v závěji prošlých let

Napohled idyla, když sláva tu byla nesena do nebes

- pak štěkl pes po ní

 

Marně slzy roní u pramene

V toku času se zapomene,

kdo plenil kasu a kdo drze do skály

 deziluze duhou vypálil

 

 

Nepřestávej hledat

Je tolik odpovědí

a ještě více otázek

nejen, když život vyjde z šedi

a láska jak ostrý provázek

tiskne dříve volnou hruď

- v tu chvíli rozum na padrť

a baba neporadí

proč jedněm akord ladí

a jiným skřípe všechna snaha!

A pročpak sebelepší dlaha

zlomené srdce neslepí

a proč občas i slepý

vidí dál než moudrý král

či dravec ostrozraký?

Ty ptáš se taky

odkud kam

jdeme od prvního vykročení

a jaké nám ceny dají u cíle?

Otázek mnohdy na tisíce

- odpovědí promile,

když vyhořelá svíce

náhle zhasíná!

Neznalost je čí vina!?

Ty víš ...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve světě spousta matek,
co na Vánoční svátek
posílají nekonečnou lásku svým dětem,
jenž zaujaté širým světem
zapomněly,
že ve jmelí

není všechno štěstí

 

Včera pro změnu na náměstí

přiopilým krokem

za starým rokem

šampaňským s tím či s tím

poslední kreslila se tečka,

zatímco doma máma na synečka

sama zvedala číš

 

 

***

Lidská hrdost ve spojení s uraženou ješitností se dá srovnat jen s hloupostí člověka, který dospěl pouze tělem, ne rozumem ...