Monolog

Poznala jsem muže,
denně nosil růže
a džbán nejistoty

Ne, nebyls to ty!

Za jediný polibek
nabízel celé jmění
Odměnou dostal vděk
s prosbou o zapomnění

Bývala jsem k mužům krutá,
ač neklid duší zmítal
a stal se ze mne kat

Však jedenkrát
v opojném objetí
poznala jsem touhy cit

Dnes jak prokletí,
jak pijavice ve mně vpit

Stačí zavzpomínat:

Letitý chlad
něžnými slovy tál
v dlani oheň plál,
když křivek mužného těla,
jen tak bez bázně, bez studu
ruka dotýkat se směla

Už sama nebudu!


***


Někdy je lépe počkat si na toho pravého ...