Jednou za čas každého povinnosti donutí opustit stereotyp běžného dne. Výhoda je, když opět můžete po nucené přestávce usednout za volant staré dobré Felície a ještě vědět, že auto je na dva roky opět způsobilé provozu i po místy nezpůsobilých českých komunikacích.
Cesta proběhla přímo pohádkově - auto jen vrnělo a ovládalo se nebývale lehce. Holt není opravář jako opravář a ten salašský svému řemeslu opravdu nejen rozumí, ale provedl i poctivou práci. Což už se v dnešní době všude nevidí!
Parkovat jsem zajela k zahrádkářské prodejně, odkud si pak odnesu brambory na sadění. Počasí se umoudřuje a tak v sobotu jdeme na to! Ovšem v první řadě musím v Hradišti povinně oběhnout úřady.
Do osmé schází pár minut a tak se zařazuji do docela množstevně velké venkovní fronty u toho prvního, kde jsem na dnes objednaná ke konzultaci. Jsem totiž nezaměstnaná ...
V momentě zavzpomínám jak za komoušů neexistovalo, aby byl někdo nezaměstnaný - už byl příživník a šup s ním do chládku. Anebo jak se poukazuje na skutečnost, že se hodně stávávalo ve frontách a světe div se, hlavně na banány!
A dnes?
Dnes se tvoří mnohem větší fronty, jenže na Pracovním úřadě. A nestojí v ní jen lemply, jak rádi někteří nadlidé kritizují. Stačí mít od dřiny podlomené zdraví, na které se invalidita nevztahuje, přestože nemocné tělo zátěž nedovolí. Ke všemu navíc mít ještě kousek před důchodem, či pečovat o osobu blízkou? To pak je najít práci neřešitelný problém. Nebo opačný extrém: Být mladý těsně po ukončení školy, co se marně snaží získat praxi v oboru - bez praxe jednoduše ze strany zaměstnavatele není o nezkušeného pracovníka zájem!
Pár vteřin po osmé se dveře otvírají a jak napotvoru hned prvnímu zájemci se nedaří přihlásit na terminál, kde se berou pořadová čísla. Ani bystrá úřednice s výdobytkem techniky nic nezmohla a tak jsme dostali svolení jít dál bez nutného lístečku. Výhodná pozice mi umožnila být u dveří mně přiděleného úředníka jako první. I jednání proběhlo lidsky a docela bleskově, takže jsem mohla pokračovat v nelibé obchůzce, kdy další úřad je přes půl města.
A jeje, parčík kvůli rekonstrukci má zákaz vstupu, takže hezky dokola, uličkou doleva a přede mnou jde mladé děvče s poslušným něco jako rokšírem. S úsměvem pozoruji tu hrstičku poskakujících chlupů jak vzorně kluše vedle paničky do okamžiku, než mladá slečna z chodníku odbočila na nevyšlapanou zkratku přímo přes travnatou plochu. Pejsek se zastavil u obrubníku, nevěřícím zakroucením hlavičky vlevo, vpravo zhodnotil situaci a pokračoval vzorně po chodníku. Hezky zkopíroval roh a přímo předpisově se napojil na chodník vedle silnice. Hned mi bleskla hlavou jiná příhoda, kdy jsem v autě čekala na křižovatce frekventované ulice Malinovského na zelené povolení k jízdě a všimla si jezevčíka, co osamoceně přiklusal k přechodu, kde usedl. V momentě jak přeblikla zelená, vystřelil a u dalšího přechodu zase zcela v osamocení vzorově na červenou zastavil a v sedě čekal na ,,volno".
Mezitím už panička stála u rohu domu a teprve tam zjistila ztrátu průvodce. V úleku se otočila, trávník prázdný, psík nikde!
,,Kde jsi? Jo tys to obešel po chodníku!" vzkřikla radostně jen co za keřem spatřila tu malou hlavičku se psím rozumem, co k ní právě zadýchaně přibíhal.
Je to tak, lidem byl dán rozum, ale občas zvíře dokáže myslet líp jako člověk.
