Není čeho se bát

Uložili schránku bez duše

netuše, že pokluše

za dvojspřežím černých koní

Ve smutku v průvodu

vdova k zemi hlavu kloní

Otěžím velí kočí

Pojednou bez důvodu

černý kočár koně točí

místo ke hřbitovu

přes bránu

do fakultní nemocnice

V tu ránu

zhasíná plamen svíce,

utichá kapela

a rána jak od děla

nese se

tichem hrobovým

Rakev zachvě se

a padá dolů na zem

,,To jsem blázen,

sotva kafe si dám,

chvilku si pohovím

a už padám z lože

No není to krám?“

Těžce se zvedl

nebožtík

v botách z papíru…

Vdově smutek zbledl:

,,Ach můj Bože,

není nad léky!"

Ještě okamžik

a lože na míru stlučené

bylo by na věky

v hrobce studené!

Jaké z toho plyne poučení

pro ženu, co bez prodlení

místo vdoveckého důchodu

včil v base čučí?

Že ani kafe u žida koupené

bez záruky původu

účinnost vždy nezaručí