Až po klekání

 

 

 

V duši z kuší ementál

Jak teď dál?

Přes otvory

na velehory nevidět!

 

Navíc čas bleskem smet

včerejší stopy v nás

Cestu právě kropí plátky třešní

Zkyselalo v komoře i víno mešní

 

Být tenkrát zadobře,

dnes míň než málo

hřálo by nás v dlani

Světla holt rozsvěcujeme až po klekání ...

Kampak?

Na pláži po věky odráží písek vlny
Jenže dnes nesou skvrny
od ropy,
co plavce uchopí do náruče
Zvolna mám předkládají účet,
co není ještě zcela uzavřený

Jinde z deště hanebně křičí kyselost:
Tak již dost!
Víc nemám chuť na různé přísady
Obzvlášť rtuť
mi tady v ozónu zkazila fazónu
pěstěnou mnoho generací!

Co na to řeknou ryby, zvířata, ptáci?
Oni zlato v kleci nechtějí!
Daleko raději
chtějí volnost přírody
Klidně i v potopě do vody skočí,
hlavně že z oči přestane slzet alergie

Člověk prostě jinak žije
Ač jsme zde hostem jen na chvíli
mnohý se uchýlí k mamonění,
co přináší pomalou zkázu
Vždyť po holomrazu víc není, než spálená zem!
Kam že vlastně jdem?

***

Zde je odpověď:
http://zpravy.idnes.cz/zastupci-171-zemi-podepisuji-v-new-yorku-klimatickou-dohodu-poj-/zahranicni.aspx?c=A160422_193257_zahranicni_san#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=zpravodaj&utm_content=main

Věř si

 

Vteřina přehouplá přes půlnoc

má zvláštní moc - být první!

Uvnitř v ní naděje ukrytá

do síta denních hlavolamů

 

Teprve k ránu

za krve slunečních paprsků

křtí vteřina jiná v zarostlé pláni
halůzku budoucích plodů

 

Před ní a za ní nespočet schodů,

neznámých cestiček i zamčených dveří ...

Dosáhnout na klíček nejen v dnešní den

smí jen ten, kdo vlastním snům ještě stále věří

Je to bída!

Všechno vím,

všechno mám

Však, co s tím,

když sám usínám

 v pustém paláci?

 

Pod mostem žebráci

jsou hostem si navzájem

A to, prosím,

nemají na nájem!

 

Též zlosyn na cele

najde si přátele

stejného ražení

 

Jenže kde brát?

Vždyť není nikdo mně akorát!

 

***

Kdo si o sobě myslí jen samé superlativy, to má holt těžké ...

Polibek bez záře

Už zase ze zvyku 
vložil mi do tváře políbení
Neví, že bez trylků
jaro není?
Je to stejné jako když
na apríla sněžná víla chladný plyš
položí do kraje

Polibek bez vášně
je vážně náznak podzimu
V ten moment celý svět
chce se hned položit do stínu
zoufání, že v plání
zima prostře zas
dlouhý vlas ledový

Nepovím proč slza stéká
po trávě natěšené
I ta nejdelší řeka
od pramene do moře míří
Ale řekněte sami, co po rytíři,
jenž plnou dlaní 
vřelé vášně rozdává?!

Dlaní, kterou po vyznání
lehce zamává: Někdy zavolám
a je ta tam ...
Raději bez záře
chci polibek na tváře
pravidelný
Polibek tvůj sladce věrný!

Nebe a dudy

 

Co existuje mezi nebem a zemí

těžko popsat se dá

Třeba dnes - zle je mi,

mračí se za okny příroda,

do tmy email náhle přistane

Řeknete si, nic záhadné

Jenže on neobsahuje směsi

zbytečných dat či foto

ze zahrad úchvatných,

nýbrž motto neznámé paní

Víra na rozhraní života - smrti!

Ve víře procitnutí nové

vládne slovem hlubokým

Rázem mizí stín

šlehajících proutků

Beznaděj v koutku

v ten ráz krčí svou sílu

Přes rej netopýrů

alespoň na chvíli

obavy ve vlnách rozptýlím

Bývalo líp

Co končí, co začíná,
když první šedina
vlije se do vlasů
a život chvatem sůl
sype po cestě
rozpáleného léta?

Tachometr na dvě stě,
z obrazů trčí silueta
dálnice - prudce se úží!
Za svitu měsíce
život skrze prsty protekl
Vše co dlužím mezi srůsty řinčí do ticha

Na okně řeřicha tiše voní
o tom jak ještě vloni
před večerem
prokvetlo jaro
ladným tělem
Stačilo tak málo ...

Dnes tma příští noci
o slunce tříští pocit
slzavého vzpomínání
Tolik pomníků
a nesplněných přání,
když sahá na kliku

Uzamknete všechny zámky,
zabedníte vrata,
přesto bez pozvánky vejde stáří
V závěsu mu zubatá přímo v tváří
kuje kosu kladivem
Je až s podivem, kam ten svět letí?

Tenkrát my byli děti,
když staříček říkali
hlasem roztřeseným:
,,Jsem už sice pomalý,
ale zato moc dobře vím,
do propasti žene se svět

Tolik běd ani muk
nikdy nebylo!
Tenkrát, když já byl kluk,
lepší, lepší se žilo ..."