23.8.2023

 

Jak ten čas letí . . .

Kolik dnes že ti?

Šestačtyřicet let právě

a snad ohlížíš se zpět

Vždyť byls i na Moravě!

Tak blízko vesnice,

kde žije babička

- ta, jejichž svíce už hodně, hodně maličká

I ona na dně mockrát stála

Zrovna včera si s dcerou zavzpomínala

na překrásné chvíle, kdy klouče roztomilé

od srdce se na ně smálo

Čas prudce ukradl i to málo,

co už se nenavrátí . . .

A zrovna dneska je ti čtyřicet šest let

Ne, nejde nevzpomnět - navždy tu mateřská nitka!

Tenkrát vezla mě sanitka na porodní sál

- nový život na svět se dral,

já nosila jej láskyplně pod srdcem!

A právě v tento den přeji ti od srdíčka:

Ať cestička nezaroste nikdy k těm, co rádi tě mají, 

neustále kéž cítíš se jak v ráji, zdraví nechť ti nechuraví

Prostě ať splní se vše po čem tvé srdce touží

Hlavně buď hodně šťastný i za tou velkou louží . . .

Zarostl chodníček

 

Čas sněží k srdci led

Spousta otázek,

na které stěží

hledáme odpověď

Děvčátko jak obrázek

rozkvetlo v poupátko

a náhle ticho po pěšině

na lavině ticha vzdychá

Pozdě prý honit bycha!

Včerejšek pro ni nejde vrátit

Ani lepidlo, ani kyt neslepí, 

prý že hluší a slepí šli jsme cestou danou

Dnes marně slzy kanou do podušky

Už nůžky se rozevřely

a svět celý se v mlze utopí

Jednou sami pochopí . . .

Sluneční patrola

 

Úplněk zahání mlhu do kouta,

hlas kohouta probouzí ptačí zpěv v okamžiku,

kdy na větev mžikl odlesk hvězdy denní

Noci stesk v naději se právě mění

V trávě dospává jinovatka,

po které slunce tryskem běží 

pozotvírat vrátka na víčkách

těm, co bez otěží po cestách snů klopýtají 

I vteřiny na okraji talíře vědí, že 

času nazbyt nikdy není

Za dveřmi už čeká zimy zapuzení,

až sluneční patrola střihne ji zcela dohola

16.července

Poledne odbíjí zvon,

ona a on říkají ANO!

Od dnes každé ráno,

každá vteřina probuzená

bude vědět: Jsem tvůj muž

a ty má žena

Žádný klam ani nůž

pevné pouto nepřeřízne 

Já mám tebe - ty máš mne

Co může být víc?

Vždyť jeden bez druhého

byli jsme pouhá polovic, má lásko, má něho . . .

Mládí je naděje

Čas sněží vteřiny okvětních plátků

Jen stěží vzpomeneš na pohádku

 ztraceného mládí

Na to jak z kádí vědomostí

 lovil jsi kosti ohlodané

a svět šeptal ti pane, celý jsem tvůj!

Zato teď říká, už se vzpamatuj!

Mladost jen chvilka pomíjivá

 a dost . . .

I stromům plátky uletí do krajiny,

zatímco k domům padnou stíny

Zrajeme jako to ovoce

Voda v potoce dál mele břehy,

ani příští sněhy nezmění koryto,

přesto mi je líto ztraceného času

Vzpomínky v klasu vyzrály,

krok pomalý nestíhá tempo vteřin

Naštěstí dnešnímu mládí zcela věřím . . .

Čtrnáctého podáte, jedenáctého doručíme

Ani přání opožděné

nic neztrácí na vzácné ceně

Též tažní ptáci rádi oklikou

berou dálku velikou

Důležité, že našlo cíl,

přestože čas půlměsíc opozdil

Však slunce jas i tak do očí přeskočí

a krásně hřeje u srdíčka

Mnohdy jít pro slovíčka

chce cesty kus, i když v hlavě leží slov tisíce

 Chce to odvahu a vkus, než do osnov kytice

navážeš ty pravé a čas tak rychle plave!

Pro 88letou mámu

Ach, mámo, mámo,

moc, moc je dávno,

kdy pila jsi mléko od kravičky

a z malé lžičky srkala polívku

Ve chlívku dávno utichly hlasy,

tvé vlasy běloučký sníh

 a blahodárný smích

 slyšet tak málo!

Cože se jen stalo

s něžnou dušičkou?

Pojď zase bez hněvu cestičkou,

byť s podpůrným kočárkem

I ten dnešní den

tvoje jest vítězství!

Do dětství se klidně navrať zpátky,

hlavně ať ustanou hádky a beznaděj

Na paměti měj,

 že nejen tvé děti

se o tě bojí

I ty jistě toužíš po klidu a po pokoji . . .

***

Starý člověk už hůř rozeznává realitu a pak stačí ošklivý sen, kterému pak věří a oheň je na střeše . . .                                                                                                                              Jediné, co pomáhá je si říct:  Dotáď dobře, dokud mámu mám!

Na sněžném plese

Zapadly schody, louky i silnice

Ze zmrzlé vody bělounké suknice

vysvlekly krajinu ze šedých odstínů 

do barvy jediné

Kéž bělost zavine i černé chmury,

co dlouhé túry konají v nejedné dubové palici

Ani papír balící nestačí na ně

a mokré soli pak plné dlaně

Prý nejvíc bolí ukřivděná ješitnost

Přitom stačí říct: ,,Dost bylo chmur,

nižádný dvůr nemá barvu jedinou!"

Vteřiny, dny, též roky pominou

Kroky řídí si každý sám 

a sebeklam je špatný směr

Vždyť v životě spousta děr i přístavů,

tak proč nakládat na hlavu víc než snese?

Vánoce 2021

  

Kopce zasněžené

Mezi domy vítr žene pozdravy

Hlavně to zdraví přejeme si!

I k těm bez adresy letí vzpomínka

Nejedna maminka slzy suší,

když stesk v duši řádí více

než jiné dny při pohledu na svíce adventní

Vždyť láska hoří přes kopce, klidně až do zámoří

Jak ovce vždy dítka se roztříští do nového života,

pak v rodišti protéká samota ukrytá pod ledem

Naštěstí jednou ročně řeknou si: ,,Dojedem!"

A všichni pak společně u jednoho stolu poklábosí

Jen tak, třebas o počasí, o dětech, o všech těch letech

plných nadějí a ztrát - kéž spolu byli by napořád!

Jenže to nejde, čas pohody přejde a zas jsme jen ten žeton v ruletě

Být dítětem přece smíme být jen tu malou chviličku . . .

Proto alespoň všem přání kytičku

pro každý nový den posílám od srdíčka:

Ať nikdo není sám, z očí jen štěstí slzička nechť kane po tváři

a až čas vánoc prozáří venkovní chlad, hlavně to zdraví všem chci tu přát💗

Lenka

Rozhodnutí je na nás

Holoubek bez peří

dnes leží u dveří

zámeckých

Jen běloučký sníh

zdobí tělo kamenné

z kraje dne zrozeného

Křehká něho bez života,

co za psota přivála tě k domu

 tomu, kde klíč chybí? A i kdyby!

Bez klíčníka

nikde klika k nalezení

věru není!

Jen dveře dubové

hlásají dál snové prožitky,

když pod kytky zvou ovečky krmené strachem:

Jediným vpichem prý vklouznou do těla

a všem vezmou naději!

Vpichem, co prý později

člověka spoutá nelidskými okovy

Proč pouta? K čemu a nač? Nikdo nepoví!

Zbytečný pláč nese se od ÁRA

- dalšího holoubka mrcha morová dostala!

Že za slova nikomu zdraví nekoupíš, dávno víš . . .

***

Covid zmrazil na východě Moravy život - Novinky.cz

Nezvaný host

Stojí žebrák u dveří:

Někteří otevřou bez klepání,

jiní s palnou zbraní míří na tupce,

co srdce má dokořán

Prý zrovna nepozván - 

zvát sebe sám nesmí!

Marně pláče celý vesmír

(I malé ptáče hnízdo opouští)

Přes houští nových vizí

zvolna mizí šňůra pupeční,

když další generace

má na place tajemnost

Bývaly doby, kdy host

byl do domu požehnání

- v době atomu a četování 

návštěva znát musí správné kódy

Kloužou schody slzou máčené

Až vlna se přežene přes příští generaci 

i tažní ptáci navrátí se zpět

a slza u srdce třeba i jim bude lpět

Jednou bude pozdě

 Odpusťme sobě i jiným vinám

Na vyviklané skobě stále fotka visí

Šel jinam - pouhé kdysi

kotví v paměti

Kdo ví, možná jen smetí

vymetl z budoucích cest,

přes bolest připnul křídla k letu

než poslední cigaretu típnul do bláta

Slova klikatá posílá po větru,

do svetru z mohéru balí skrýš úschovy 

Volnost mu neberu

Odhodil okovy, tíha však zůstala 

Zkušenost prastará ví že zlost ve skříni

prašpatný je ukazatel

Jednou i zatoulaný datel zaklepe na dveře

Prázdno v kuchyni - pusto otevře

Odpouštím

Jak prosté - odkopal kořeny,

co se zemí byly srostlé

Pouhý šmik a tatam je nevolník,

který vše nedostal - teď bude král!

Zcela odstřihnout minulost

 je jako přetnout kost

(v momentě, kdy jsme v ráži)

noze vlastní či paži!

Novou zas mít je vskutku bezva

Přes všechnu snahu zůstává jizva

každému vrahu vlastních vzpomínek

- nižádný lék ji zcela nevyhojí

Sebe sám se bojí ten,

kdo životem klam nese si

- střídá adresy a doma je nikde a všude

Odpouštím ti - i mně odpuštěno třeba jednou bude . . . 

***

Každý, kdo přišel třeba jen o článek prstu, do konce svého života ho cítí, i když ho vidět není. Moderní věda sice dokáže přišít náhradu, s kterou se žije stejně dobře, ale pro vždy zůstane jizva, která připomene . . . 

Vstávej

 

Volání kohouta

spánku nit odpoutá

- stránku snů do svítání

zamkne bez reptání

Marně chceš navázat

uzel, co častokrát

svízel je zmotaná

Zavřená dnes brána

Vždyť sluneční paprsek

drápkem zas do tmy sek

Za sklem právě se probouzí

den celý od sazí

Čistí jej naděje, 

že štěstí vždycky je

na dosah prstíku

- už bere za kliku! 

Dnes obzvláště je hustý

- by neproklouzlo mezi prsty

neváhej a jak prý se občas říká, 

spaní vale dej chvatem vítězného zápasníka . . .

Dokud jsme

Smutek na pápěří běží světem

Ještě včera byl dítětem

- dnes starý pes,

co neštěká, jen vrčí, kňučí

Bez obručí, bez zábran,

nepozván užívá si důchodu

- u vchodu zakázaný vjezd

Není cest zpátečních . . .

Ani sníh nějak nehalí

špínu splínů, když pohled zoufalý

ke komínu zpoza mříží zhlíží

Póza lhostejnosti maso z kosti obírá

Tu škvíra naděje prohřeje

vrásky na čele - zas přátele obejmul

Zmizel mráz a místo nul 

opět slunce svítí

Každé vlnobití pročistí moře

Buď jistý, že i hoře vyhoří

a z pohoří čistý pramen vytryskne

Není amen dokud jsme!

Chřipečka

 Coronavir zastavil

čas i odvahu,

když u prahu zul si boty

Já - ty, také nejbližší

ze zátiší přešli do bouře

Kdo pomůže bezmocným?

Temný stín obchází dům

Varování sousedům

dopadá na úrodnou půdu

Spolu neviditelnou zrůdu

ze stolu smeteme

A ne, že ne!

Drží se jak klíště,

i tak hřiště už je naše

Zrůda zákeřně i plaše stále útočí

V kalendáři další týden přetočí

Na tváři již lehký úsměv hraje,

ač do kraje padá déšť a mlha

Vzpruha k nezaplacení

 nezištná pomoc je!

Moc a moc děkuje . . .

Čtvrteční stránka

Dospáno!

Křiklo ráno do oken,

kde den jemně mrazivý

první ví, že ač se to občas hnusí,

vstávat se musí vesele

Z vyhřáté postele

první palec, coby znalec

zkoumá přes dlaně čistotu ovzduší

Náhle vůně snídaně prudce rozbuší 

chuťové pohárky

Dost bylo zahálky!

Před námi nepopsané listy

A buď si jistý,

že do večera ni mezera

nebude na stránce čtvrteční

Tak už neřečni a pusť se do díla

Ač není vždy idyla,

stojí za to  jít vteřině v ústrety

Celkem vzato,

co dít se bude, máme v rukou já i TY . . .

23.3.2020

Začátek týdne
Děti nejdou do školy
Máma kývne
a hned úkoly vrší se
na míse povinností

Venku tvrdý postih
tentokrát hříšníky očekává,
- ať už chtějí brát,
či pouze kravál
z legrace vyvolat na síti!

Jeden jde do práce,
jiný zachytí lelky
u telky spuštěné od rána
Tam starý pán či letitá dáma
naprosto sám zas hledí do beznaděje

Bledí, že zle je a hůř prý bude
Od pláče oči rudé - ani koláče na stole včera nebyly
Naši milí dědouškové, babičky,
je to jak vždycky:
Zase bude líp!

Až květy lip rozvoní se do krajiny
dřívější prkotiny zvednou se z prachu
a lidé beze strachu
rozletí se do ulic
Dnes jsme tu a co je víc?!

22.3.2020

Nedělní ráno

po deštivém dni

sluneční branou 

naplno rozední oblohu

Támhle od rohu

bělavý mrak jen tak po vánku

prostírá z červánků do střel paprsků

naděje halůzku

Není oměje bez jedu

Ba ani dům se nenafoukne,

když řev protne ticho stěn

- zase chci mezi lidi!

Status všech ohrožen,

když virus slídí 

v nekonečnu pavučin,

lepících se do dotyku i do slin

V okamžiku napadení

totiž není ani zmínka o útoku zákeřáka

Rouška, plínka - sebemenší páka 

lepší než lhostejnost a vzdor

COVID-19 není host,

ale mor, co můžeme porazit

Pevný hrad - náš byt

Stačí chtít . . .

21.3.2020

Všechna nařízení
se docení až když v sobotu
na tu chatu
jako jindy nefrčíme

Místo jízdy dobrým vínem
ze zásoby prolejeme
všechna co by
- co by kdyby jsme tam jeli:

Den celičký, celý
ve starých hadrech
trápili sebe i dech
při hnusné práci

K tomu rozšklebení ptáci
by každou chvíli
švitořili potměšile
a pak čile pářili se

I tu nad lesem letí mraky bez letadel
Jsou to páky - trvat vše dél, 
pak vyčistí se i v řekách písek bezpochyby, 
pro raky i pro ryby . . .


***


Stačí z okna sledovat oblohu jindy protnutou spoustou čar a najednou jen slunce a běloučké vlnky páry . . .