23.8.2023

 

Jak ten čas letí . . .

Kolik dnes že ti?

Šestačtyřicet let právě

a snad ohlížíš se zpět

Vždyť byls i na Moravě!

Tak blízko vesnice,

kde žije babička

- ta, jejichž svíce už hodně, hodně maličká

I ona na dně mockrát stála

Zrovna včera si s dcerou zavzpomínala

na překrásné chvíle, kdy klouče roztomilé

od srdce se na ně smálo

Čas prudce ukradl i to málo,

co už se nenavrátí . . .

A zrovna dneska je ti čtyřicet šest let

Ne, nejde nevzpomnět - navždy tu mateřská nitka!

Tenkrát vezla mě sanitka na porodní sál

- nový život na svět se dral,

já nosila jej láskyplně pod srdcem!

A právě v tento den přeji ti od srdíčka:

Ať cestička nezaroste nikdy k těm, co rádi tě mají, 

neustále kéž cítíš se jak v ráji, zdraví nechť ti nechuraví

Prostě ať splní se vše po čem tvé srdce touží

Hlavně buď hodně šťastný i za tou velkou louží . . .

Mládí je naděje

Čas sněží vteřiny okvětních plátků

Jen stěží vzpomeneš na pohádku

 ztraceného mládí

Na to jak z kádí vědomostí

 lovil jsi kosti ohlodané

a svět šeptal ti pane, celý jsem tvůj!

Zato teď říká, už se vzpamatuj!

Mladost jen chvilka pomíjivá

 a dost . . .

I stromům plátky uletí do krajiny,

zatímco k domům padnou stíny

Zrajeme jako to ovoce

Voda v potoce dál mele břehy,

ani příští sněhy nezmění koryto,

přesto mi je líto ztraceného času

Vzpomínky v klasu vyzrály,

krok pomalý nestíhá tempo vteřin

Naštěstí dnešnímu mládí zcela věřím . . .

Pro 88letou mámu

Ach, mámo, mámo,

moc, moc je dávno,

kdy pila jsi mléko od kravičky

a z malé lžičky srkala polívku

Ve chlívku dávno utichly hlasy,

tvé vlasy běloučký sníh

 a blahodárný smích

 slyšet tak málo!

Cože se jen stalo

s něžnou dušičkou?

Pojď zase bez hněvu cestičkou,

byť s podpůrným kočárkem

I ten dnešní den

tvoje jest vítězství!

Do dětství se klidně navrať zpátky,

hlavně ať ustanou hádky a beznaděj

Na paměti měj,

 že nejen tvé děti

se o tě bojí

I ty jistě toužíš po klidu a po pokoji . . .

***

Starý člověk už hůř rozeznává realitu a pak stačí ošklivý sen, kterému pak věří a oheň je na střeše . . .                                                                                                                              Jediné, co pomáhá je si říct:  Dotáď dobře, dokud mámu mám!

Vánoce 2021

  

Kopce zasněžené

Mezi domy vítr žene pozdravy

Hlavně to zdraví přejeme si!

I k těm bez adresy letí vzpomínka

Nejedna maminka slzy suší,

když stesk v duši řádí více

než jiné dny při pohledu na svíce adventní

Vždyť láska hoří přes kopce, klidně až do zámoří

Jak ovce vždy dítka se roztříští do nového života,

pak v rodišti protéká samota ukrytá pod ledem

Naštěstí jednou ročně řeknou si: ,,Dojedem!"

A všichni pak společně u jednoho stolu poklábosí

Jen tak, třebas o počasí, o dětech, o všech těch letech

plných nadějí a ztrát - kéž spolu byli by napořád!

Jenže to nejde, čas pohody přejde a zas jsme jen ten žeton v ruletě

Být dítětem přece smíme být jen tu malou chviličku . . .

Proto alespoň všem přání kytičku

pro každý nový den posílám od srdíčka:

Ať nikdo není sám, z očí jen štěstí slzička nechť kane po tváři

a až čas vánoc prozáří venkovní chlad, hlavně to zdraví všem chci tu přát💗

Lenka

Divná to zima

 

Sněží

Jen stěží 

vločka počká

na druhou, třetí,

co střemhlav letí

na mokrou zem,

kde koštětem

zničí košilku 

krajkovou

Do dvou

bělost ryzí

zmizí i z krajiny

a den tak nějak jiný

prostře se do smutku

Hle, tam v koutku

ostrůvek sněhu

bělavou něhu 

ochránil

Kolik sil

má letos zima?

Jak bylo by prima

vzít lyže, sáně, boby

a do přírody jen tak vyrazit

Jó, kdyby mráz zostřil břit,

sráz vezmeme sešupem

a kalupem na to hned

řeka, brusle, led!

Dokud jsme

Smutek na pápěří běží světem

Ještě včera byl dítětem

- dnes starý pes,

co neštěká, jen vrčí, kňučí

Bez obručí, bez zábran,

nepozván užívá si důchodu

- u vchodu zakázaný vjezd

Není cest zpátečních . . .

Ani sníh nějak nehalí

špínu splínů, když pohled zoufalý

ke komínu zpoza mříží zhlíží

Póza lhostejnosti maso z kosti obírá

Tu škvíra naděje prohřeje

vrásky na čele - zas přátele obejmul

Zmizel mráz a místo nul 

opět slunce svítí

Každé vlnobití pročistí moře

Buď jistý, že i hoře vyhoří

a z pohoří čistý pramen vytryskne

Není amen dokud jsme!

Záchytný bod

Přesně o půlnoci vyli vlci

na měsíc ukrytý za mraky

- prchají oblohou

Dělat zázraky ani vlci nemohou,

proto pláčí po kopcích,

kde sníh letos schází

Vyjí o nesnázích

viditelných na každém kroku,

co zezadu, z předu i z boku střílí šípy

Kořen staré lípy

mohl by vyprávět!

Třebas jak lákal voňavý květ včelku

Vcelku každý kvítek krásný byl,

leč pouze jeden okouzlil ji zcela

a nejedna včela pak medem zpečetila závazek

Jak květ zrál,

zvolna zapomínal na svazek

a semínko dal zemi napospas

Taktéž konipas mohl by povídat

kolik poklon chce ještě dát své vyvolené

Hlas jako zvon a stále dveře uzavřené má!

Dokonce i zima stěžuje si na slunce

rozlité po kraji

Jen co se setkají, už žárem sežehne ji docela

Láska je cela bez oken, bez klíče, bez dveří

Pravou najde jen, kdo v těžké chvíli uvěří 

v záchytný bod - osudu každý svůj je lodivod 

***

Hlavně neházet flintu do žita - ten či ta vždycky někde je a naděje umírá poslední . . .

Když žijeme život jiných

Možná nějak po osmý
jí rozpadly se dávné sny
- sype písek po větru
Kéž pohltí všechnu tmu
zobrazenou do čtyř stěn!

Ach, kolik žen po padesátce
rozhoupne se na oprátce
dobrovolných povinností!
Ač nehrozí již žádný postih
obětují sebe samu pro jiné

Aby ne - rodina odjakživa pevný bod
a nejeden lodivod
vytyčuje její trasy
Kampak asi poběží?
Na věži půlnoc bije

Hyjé, hyjé . . .


***


https://www.i60.cz/clanek/detail/24396/vycerpani-a-smutni-takovi-jsou-seniori-kteri-pecuji-doma-o-sve-rodice

Tma právě zřídla

Svlečená do šedi dne

beze jména proběhne

štrůdlem lidí,

co vidí dál, než na špičku nosu

Co je osud a co touha

sáhnout na vrchol věže?

Jeden strouhá,

jiný stěžeň zvedá do nebes

Kde les má kořeny

a kde my domovinu?

Proč jiným dávat vinu

za plány zhatěné?!

Ještě ne,

ještě nenastal čas pravý

Prozatím sál dravý

nenosí tě na rukou

Však ani sláva není se zárukou

Občas stačí, když mával

křídlem ptačím

právě zhojeným 

Stoupá dým i myšlenky

ze sklenky dopité

Poslední kapku vysál vítr,

co tu nám i té rozlámal křídla

Tma právě zřídla . . . 

Prázdná vteřina

Přiletěly chmury z kraje prázdnin
- noční můry, co z vin
pletou věnce na hrob budoucí

Sáhnout po sklence
není cíl, pouze nouzovka,
z níž každá vozovka klouže nečekaně

Vyprahlé stráně zase a zas prosí o vodu,
zatímco my ze všech krás
škemráme tu o svobodu těla

V chomoutu bezmoci
vše, co kdy já ještě chtěla
zapletli pavouci do pletence slz

Dívám se skrz dnešní dění
- úprkem vše se mění
a za krkem čím dál větší tíž

Vždyť víš - neseme si vinu světa
a když životní pirueta v poslední otočce,
ani pes neštěkne po kočce dříve toulavé

Každý, kdo štěstí má, jednou doplave 
do přístavu stáří
A koho vlastně zajímá, jak pak se dnes daří?


*****


Když tak vzpomínám, ani my neměli na prahu dospělosti čas na ty své dědáčky - vždy jen na povinnou chvilku a hurá do života . . .

První je vždy jen jeden

Vzpomínám, tak ráda vzpomínám

na ty chvíle,

kdy čáp v srpnu přines k nám 

děťátko roztomilé

Bezmocný uzlíček - nejhezčí měl oči,

smích i pláč stále na krajíčku

Náš byl svět - syn neúnavný kočí!

První slůvko, krůček a běžel mámě pro kytičku...

Ve dvou letech čáp znova mává křídly

- malý bráška křičí z peřiny

Chvilky s mámou náhle tak prořídly

- už nikdy, nikdy nebude on jediný!

Čas kráčel bezstarostným krokem

- plný štěstí, her i vzdoru

a náhle pátým rokem

z kolíbky sestra křičí do úmoru

Brzy na to, táta opouští rodinu

Celkem vzato,

život na poušti ve stínu všeho dění 

také není k zahození - vždy mohlo být i hůř!

Ze synů dávno muž, z dcerky žena

a já čas od času klesnu na kolena,

zpytuji svědomí - vracet zpět však nechci nic

Bolest kus srdce odlomí, ale co mohla jsem dělat víc?

Být mámou i tátou zároveň

je jak stromu vzít kmen i s kořeny

Všechny mé plány sraženy

do bodu zlomu - snad jednou i nejstarší najde cestu domů...

***

Žádná máma své dítě nepřestane mít nikdy ráda - jste navždy mou součástí, i když kráčíte každý vlastní cestou⭐

Světská sláva

 

Litry slávy protékají splavy,

korytem řádů i chaosem nekonečna

Až sem stříká pěna mléčná

s nánosem vzletných bublinek

 

Hned kelímek držím v dlani,

bych si na ni připít směla - do dna!

Voda plodná úplně a zcela ztratila se

- v mlžné rose se prázdno koupe 

 

Co po slávě skoupé, říkám si,

když vlasy bělají v závěji prošlých let

Napohled idyla, když sláva tu byla nesena do nebes

- pak štěkl pes po ní

 

Marně slzy roní u pramene

V toku času se zapomene,

kdo plenil kasu a kdo drze do skály

 deziluze duhou vypálil

 

 

Vlastňák

Jaksi bez citu z kokpitu
rozjetého tanku
střelil branku do vlastní sítě

Milované dítě
nikdy nezatratí matka
- zná, že cesta každá vratká!

Zvlášť, když do opratí
sáhne chtíč nebo smršť nečekaná
- rázem pryč zem pod nohama ...

Ač na kostele hrana ještě nezvoní
a květy jabloní teprve tulí se v pupenu,
přesto ticho kořenů rozeznělo srdce bolavé

Proti proudu, komu ego si plave
a rodnou hroudu nemá víc než za odpad,
tomu do zahrad ráje cesta zarůstá

Marně pak ústa špínou maže,
když nedokáže vidět pravdu zrcadla!
Láska mateřská nikde zcela nezvadla ...

Jde se gruntovat

 

Na vzpomínky sedl prach

Štíhlé kmínky tenkrát my byli

a život černobílý na vlnách rozkoše

neustále pokoušel zvědavost naši

 

Čas nyní práší stříbro do vlasů,

i vrásky na tváře - v očích sůl

Z načechraného polštáře

zůstalo klubko shrbené

 

Každého někdy dožene 

stýskání neoblomné

Zrovna dnes přišlo pro mne

při stírání prachu

 

Ta zvláštní pachuť ztraceného mládí

na jazyku vnadí a něžně laská ...

Kdesi od skal doznělo vytí

Lovit mladost v lesích - to by bylo sítí!

 

Jakpak a jak pak?

Synu, jakpak se žije

v kůži zmije,

která si do bytu

nevpustí soucitu ni ždibek?

Před víc jak rokem mámě řek:

,,Je to tak, už nejsem darebák,

já změnil se z gruntu,"

a první puntu grófsky platil

Následně nablil

prapodivné pohádky

z čertovy zahrádky

- jedové rohy nad čelem

,,Syn ubohý," říkala matka

a chtěla být víc než přítelem

Vždyť k srdci vrátka

ještě dnes má dokořán ...

Jen sebe vnímá nenasytný chřtán,

co má se k dílu

- kde zmaří mu plány

tam dští síru, chudák uondaný

Matky necítí zášť

Pouze z mlhy plášť

od vlastních slzí

svírají v kruzích otevřené náruče

Nezdárný syn vpřed se žene

a rázně ptá se na účet:

,,Mámo, je mi známo

žes nebyla svatá, tak přijmi vzkaz a plať!"

Ach, kolikátá znovu a zas říká: ,,Ať,

horší by bylo, mrtvé svírat tělo v náruči!

Vždycky je naděje, že někdy dospěje
- život i jeho jednou poučí . . ."

Kdyby se nesetkali

 

Přibil jí cit k zemi

Teď chce se zmátožit,

proto vjemy

do slov vkládá,

zatímco záda

hrbí hřbet

 

Beru drobnohled

A věru, je na co se dívat,

ač nikdo nekřičí: ,,Vivat!"

Ve smutné křeči srdce se chvěje

Prý na Cyrila a Metoděje

pro něj ryla děj příští

 

Dnes činy tříští

a všem posílá vše krásné

Čas je přesila,

co zhasne hrot minulosti

Jen škoda, když postih

účinkem se mine

 

Voda i ticho je zcela jiné!

Don Quijote totiž dobojoval

I tak pražádný val

nikdy nezavalí city zcela

Vždyť kdyby se nesetkali,

nebyla by nikdy celá ...

I slunce má skvrny

 

Volá - už zase!

Hlas v temnu se ztrácí,

všechno je passé ...

 

Dva tažní ptáci,

kterým utáhli smyčku

bolavých křídel

 

Stačilo na chviličku!

Věřil, že přijde

cestou večernice ...

 

Místo ní samota

z prázdné skice 

kolotá do rána

 

Krvácí stesk

i rána, co mrazivý blesk

vypálil na čelo

 

Přes mlhavé šero

ráno slunce vychází

- špinavé od sazí!

 

Zaváté vzpomínky

Štěkl pes a ty ses
lehce ušklíbl na kýbl
plný pomejí
- stál před závějí neurčita

Země mrazem bitá
ve mně teplo rozpouští
- teče po poušti vyhaslé sopky
Už ani ty stopky z ovoce nevisí!

To kdysi v tento čas
již konipas ladil tóny
přes amplióny
jarního znovuvládí

Tenkrát i mládí
vonělo květy sněženek 
Léty osvědčený lék
vyprchal přes temno skal

Kdesi štěkl pes
Do nebes nese se ozvěna
V sobě má 
vzpomínky zaváté ...

Dala vale včerejšku

 

Dopila čaj z pelyňku

Stačilo prožít s ním chvilinku

a zhořkly i rty namodralé

zimou!

 

Přál si být králem,

ona rozkvetlou kopretinou

Jenže z vody na zalití

sypaly se krystalky ledu

 

K čemu pestrobarevné kvítí

vysázené před dům,

když místo vysněného ráje

do očí vločky padají?

 

Naštěstí i pod sněhem čas zraje

Proto nepřestává snít o čaji

nebývale vyvážených chutí

Dnes dala vale včerejšku pro zítřejší nadechnutí ...

Růž z jabloní

Zcela zmizel svízel otáčivý

Stromy na svět civí,

haluze dokořán

Prázdný chřtán

mrazivých nocí

kolemjdoucí hřejí dechem

Marně!

I pod hustým mechem

zdárně mráz hmotní sílu ledu

Sto dní v plédu

sněhového pápěří

zima bude pánem otěží

Jen do jara!

Než amen ptačí kytara

do stromů zabrnká

 

Podběl, tráva i trnka

pak něžně krajinu rozvoní

Sněžně zářit bude již jen růž jabloní