.jpg)
Čas sněží k srdci led
Spousta otázek,
na které stěží
hledáme odpověď
Děvčátko jak obrázek
rozkvetlo v poupátko
a náhle ticho po pěšině
na lavině ticha vzdychá
Pozdě prý honit bycha!
Včerejšek pro ni nejde vrátit
Ani lepidlo, ani kyt neslepí,
prý že hluší a slepí šli jsme cestou danou
Dnes marně slzy kanou do podušky
Už nůžky se rozevřely
a svět celý se v mlze utopí
Jednou sami pochopí . . .
Čas sněží vteřiny okvětních plátků
Jen stěží vzpomeneš na pohádku
ztraceného mládí
Na to jak z kádí vědomostí
lovil jsi kosti ohlodané
a svět šeptal ti pane, celý jsem tvůj!
Zato teď říká, už se vzpamatuj!
Mladost jen chvilka pomíjivá
a dost . . .
I stromům plátky uletí do krajiny,
zatímco k domům padnou stíny
Zrajeme jako to ovoce
Voda v potoce dál mele břehy,
ani příští sněhy nezmění koryto,
přesto mi je líto ztraceného času
Vzpomínky v klasu vyzrály,
krok pomalý nestíhá tempo vteřin
Naštěstí dnešnímu mládí zcela věřím . . .
K čemu život,
když ani plot nepřeskočíš?
Jedu číš piji z plného poháru
a na káru vlastní máma nakládá olovo!
Chvilku se vyjasní a zas nanovo
hřmí ze stařeckých úst,
jaký ona měla půst
a já jí ani máslo na chleba nenamaži
Ať se snažím jak se snažím,
zrovna dieta jí nic neříká
a po léta jsem za viníka,
co všechny hříchy světa má na svědomí
Žádná věta pak nepřelomí zlost,
co sobě pro radost živí v choré hlavě
A já zrovna - právě jsem po ruce,
proto emoce odrážím dennodenně!
Čímž ve mně srdce láme
Nechci kámen ve své hrudi,
vždyť jsme lidi, tak proč ta zášť?
Možná proto, že nejsme zvlášť . . .
***
Když jsem doručovala, nejedna dcera si stěžovala, jak máma, o kterou pečuje , jiné chválí a ji hlavně kritizuje a hledá chyby. Teď to prožívám i já a nic nenadělám. Většinou zvládám, ale občas mě dostane na kolena. Prostě život!
Taky jsem ovocem
vlastního snažení,
protože nic není
v životě ,,zadara"
Ani ta kytara
akordy unylé
nevydá bez píle,
ač vše se zdá tak jednoduché
Vždyť, když tóny uchem
sladce se rozletí,
mnohý rád z dojetí
má pláč na krajíčku
Nevědomostí sobě pouze
vážeme smyčku
a přitom z nouze
tak rádi viníme okolí!
Ať je jakkoli,
před tím, než slova padla
pohled do zrcadla měl by býti
- pozdě pak bycha honiti!
Ztrácím
vše, co znám,
když vracím se ke hvězdám
V mracích
zbyl pouhý šrám
- stín dlouhý po letadle
S ním
čmouhy téměř zvadle
zrcadlí se na propadle osudu
Co budu až nebudu?
Ani přání opožděné
nic neztrácí na vzácné ceně
Též tažní ptáci rádi oklikou
berou dálku velikou
Důležité, že našlo cíl,
přestože čas půlměsíc opozdil
Však slunce jas i tak do očí přeskočí
a krásně hřeje u srdíčka
Mnohdy jít pro slovíčka
chce cesty kus, i když v hlavě leží slov tisíce
Chce to odvahu a vkus, než do osnov kytice
navážeš ty pravé a čas tak rychle plave!
Ach, mámo, mámo,
moc, moc je dávno,
kdy pila jsi mléko od kravičky
a z malé lžičky srkala polívku
Ve chlívku dávno utichly hlasy,
tvé vlasy běloučký sníh
a blahodárný smích
slyšet tak málo!
Cože se jen stalo
s něžnou dušičkou?
Pojď zase bez hněvu cestičkou,
byť s podpůrným kočárkem
I ten dnešní den
tvoje jest vítězství!
Do dětství se klidně navrať zpátky,
hlavně ať ustanou hádky a beznaděj
Na paměti měj,
že nejen tvé děti
se o tě bojí
I ty jistě toužíš po klidu a po pokoji . . .
***
Starý člověk už hůř rozeznává realitu a pak stačí ošklivý sen, kterému pak věří a oheň je na střeše . . . Jediné, co pomáhá je si říct: Dotáď dobře, dokud mámu mám!
Zapadly schody, louky i silnice
Ze zmrzlé vody bělounké suknice
vysvlekly krajinu ze šedých odstínů
do barvy jediné
Kéž bělost zavine i černé chmury,
co dlouhé túry konají v nejedné dubové palici
Ani papír balící nestačí na ně
a mokré soli pak plné dlaně
Prý nejvíc bolí ukřivděná ješitnost
Přitom stačí říct: ,,Dost bylo chmur,
nižádný dvůr nemá barvu jedinou!"
Vteřiny, dny, též roky pominou
Kroky řídí si každý sám
a sebeklam je špatný směr
Vždyť v životě spousta děr i přístavů,
tak proč nakládat na hlavu víc než snese?
Holoubek bez peří
dnes leží u dveří
zámeckých
Jen běloučký sníh
zdobí tělo kamenné
z kraje dne zrozeného
Křehká něho bez života,
co za psota přivála tě k domu
tomu, kde klíč chybí? A i kdyby!
Bez klíčníka
nikde klika k nalezení
věru není!
Jen dveře dubové
hlásají dál snové prožitky,
když pod kytky zvou ovečky krmené strachem:
Jediným vpichem prý vklouznou do těla
a všem vezmou naději!
Vpichem, co prý později
člověka spoutá nelidskými okovy
Proč pouta? K čemu a nač? Nikdo nepoví!
Zbytečný pláč nese se od ÁRA
- dalšího holoubka mrcha morová dostala!
Že za slova nikomu zdraví nekoupíš, dávno víš . . .
***
Covid zmrazil na východě Moravy život - Novinky.cz
Žít se dá i z mála
Nejedna duše napohled zaostalá
žije mezi mraky
osud ne ledajaký, ale svůj!
Nevybrala si vilu v přepychu,
ani sluj dračí!
Potichu směje se, nadává, mračí,
pak rozzáří ji slunce svit
Na oltáři má nekonečna nit,
co do jehly občas navléká
Onehdy nit řeka vymyla do pavučiny
- prý rýmy i gramatika, hrůza děs
Přesto múza dnes
pod závoj mlhy šije stuhy
stehem bez pravidel, bez zámku
Snad případnou poznámku bez hluku vydýchám
Vždyť strůjcem osudu každý sobě sám
Všimli jste si,
co za hlasy píší komentáře?
Tváře v roušce schované,
slova ostře kované
slastně buší do čistých duší
zkušenosti, špínu i maličkost
Mnozí valí vinu za vlastní zlost
na každého bez rozdílu
Přitom málo stačí - k dílu ruku přiložit
a naučit se žít i z mála
Žádná skála se nezdolá,
když ze zdola i ze shora
slova hranatá se kutálí
Ani když zpovzdáli dirigujeme horolezce
na nepřehledné stezce bujarými názory,
které situaci navzdory potácí se na drti
- ta po chuti jen kibicovi!
Jenom on ví, co je správně a co ne
Však posaďte ho na koně
a hned jeho je i vůz
a za ním cesta hrůz
*****
Pomáhat si navzájem je lidské a mělo by to vždy být samozřejmostí. Dokonce i kritika je forma pomoci - pokud ovšem má formu kritiky a ne koňského kopyta . . .
Smutek na pápěří běží světem
Ještě včera byl dítětem
- dnes starý pes,
co neštěká, jen vrčí, kňučí
Bez obručí, bez zábran,
nepozván užívá si důchodu
- u vchodu zakázaný vjezd
Není cest zpátečních . . .
Ani sníh nějak nehalí
špínu splínů, když pohled zoufalý
ke komínu zpoza mříží zhlíží
Póza lhostejnosti maso z kosti obírá
Tu škvíra naděje prohřeje
vrásky na čele - zas přátele obejmul
Zmizel mráz a místo nul
opět slunce svítí
Každé vlnobití pročistí moře
Buď jistý, že i hoře vyhoří
a z pohoří čistý pramen vytryskne
Není amen dokud jsme!
