Život je pes a proto je nejlepším přítelem člověka

Na svém autorském blogu vás vítá

Moje fotka
Obyčejná odrostlá děvčica všestranných zájmů, co si nejen ráda hraje se slůvky, ale chce proniknout i do hloubky problémů. Takový vesnický samouk, který i pomocí fota zachycuje prchavé okamžiky. Vždyť učíme se celý život a na věku nezáleží ...

středa 30. září 2009

Poezie buků I.

Kdo se bojí, nesmí do lesa















Jdu si lesem
mezi buky velikány,
tu s děsem
dívám se jak tři tlamy
ohrnují z dřeva nosy
A z leva
zase cosi
tváří se jak embryo
Bylo či nebylo,
to jednou v září
kráčím lesem
mezi buky velikány
a heleme se:
V kořenech pes uvázaný
bez pohnutí tiše stojí
Kdo se bojí...

úterý 29. září 2009

Smím?


Smím, milý, na malou chvíli
vkročit do tvého světa?

Předlouhá léta
živořím v žaláři vlastního snění
v bláhové naději,
že přijde princ,
co mávnutím proutku
zlé v dobré změní

A on nepřicházel

Do kornoutku žití
čas rok za rokem sázel
a já pro nepatrné kvítí
sklízela bodláčí

Málem nestačím
foukat rány,
znenadání zjeví se sen

Stojím mu tváří v tvář
Nevím, co dělat jen!

Snad jak slepá tělo své
položit na oltář lásky?

Nechť budoucnost rozetne
zda hadí jed či převzácný cit
hladí mi vrásky

Nestačí pouze snít!
.
***

.

pondělí 28. září 2009

Je!

Láska je velká dáma
Již dotek nepatrný
znamená štěstí či drama
Také bolest tišit umí

Je babího léta
volná pavučina,
co k srdci se vplétá,
do sítě srdce jímá

Omámí tě
na chvíli,
pak na křídlech motýlích
saháš ke hvězdám

I mámivý je dech,
i pevný prám,
i kocábkou v bouři

Sladká na pohled,
když tělem hoří 
prudký jed
plný něhy

Je pevný kámen,
co drží břehy
života
Mihotavý plamen je ve tmě

S ní vadne samota
Proto, lásko, veď mě!
.

neděle 27. září 2009

Kdo jsi?



Básník i kat!
Žalářník proklatý
I zloděj, co krad!

Proč zrovna ty,
kdož zázemí máš,
nahazuješ síť?

Jak něhy svatozář
srdcem sviť
Bolest ponech osudu
a nedmýchej ji stále!

Nevidí pobudu,
ale prince, přítele a krále
A co ty, co liješ v doušcích, lež?

Díváš se na kořist snadnou
Na výsluní vyzvednout ji chceš
či na dno propasti necháš padnout?

***

Mnohdy zadaný člověk hledá povyražení a nějak si neuvědomuje,
že pro jedinou chvilku
klidně zníčí roky...

sobota 26. září 2009

Padla noc


Do skal padla noc
A měsíc v ní byl!
Natloukl si moc a moc
Pouhý srpek zbyl

V rybníce si líže tmavé rány
Hladinou se jak loďka houpe
Jdeš stále blíž a blíže
až zvědavce šaty promáchány
I tělo hloupé!

pátek 25. září 2009

Pro přítele


Čas přehoupl se k závěrečné

a z dráhy mléčné slyšet hvězdný klid.

Jelen v říji, co po lani lační,

troubením troufl si ticho vyrušit,

když šla jsem rosou noční

s úsměvem na tváři.


Krásně jsi mi srdce rozzářil,

příteli můj drahý.

Brzy přijde svítání

i konec směny

Proto políbení před spaním

posílám pro potěšení


čtvrtek 24. září 2009

Když je naspěch



Kde dnes probouzí se 
mazlivé ráno?
Snad pro zvířátka v lese 
má rozestláno
  Tak přijdu zkrátka

Snad i bylo...
V neděli snilo
v čase vstávání 
sladkou skutečnost 
Jako zvaný či nezvaný host
je v nedohlednu

Už musím jít!
Den oponu zvednul,
skončilo svítání
Nestihnu dokončit,
co psáno ani

středa 23. září 2009

Ztracený v záři


Kde je?

Snad odlétl s vlaštovkama!

Chvilku si chci povídat,

večer či z rána,

ale po celé září

spojení přes internet

prázdně se tváří


Co teď?

Co jak slehla se po něm zem?

Či práce ho úplně pohltila?


Možná jen tak s děvčetem,

které říká moje milá,

zdárně a bez zábran

zachraňují kousek léta…


I tak do všech stran

volám z plna plic:

Kde toulá se poeta?


A slyším, do toho ti nic!


***


No není to divné?

Víc jak 24 hodin je na Mutilovém blogu vystavena tato báseň a žádná odpověď

Jen mlčení šeď...



úterý 22. září 2009

Zvony

Napsala jsem báseň

Bolela tak,
až jsem ji vhodila ohni

Prázdně zazářila
samotou temné noci

Nekonečně zebe
v palčivé mříži lásky

Umlč tlukot!

Raději hluchá, slepá být
než slyšet zvony štěstí
a nesmět
si
sáhnout!


pondělí 21. září 2009

Štětec od Mariky

Marika38 - 20.09.09 15:40:37

Štětec
Zas, jen tak z nudy, kreslím si ženu,
můj štětec opisuje něžně její boky.
Neptá se, štětec, po jejím jménu
vidí, ten uchyl, jen ty ženské boky.

Zas jen ta z nudy, maluji muže,
a štětec, můj přítel, kreslí ten chtíč,
jemně jej lechtá, hladí a vzdychá
nechci jej od plátna odtrnout pryč.

Chce kreslit klín, bříško a stehna,
nechce se soustředit na oči,
štětec, to prase, ta malá běhna,
chce být můj pán - tak mě otročí.

Líbám ten štětec, dřevo a údy,
chtivě se dívám mu do očí,
bude můj nástroj, pán a též sluha
a myslet si, že mě zotročí..


***


A jako reakce na básníčku v ,,Básnících" vznikla:

Když štětec, tak i štětka



A to teprve štětka,
když rozjede malování,
tóny hebké rychle hnětká,
vizi hladí beze dlaní
a šup sem, šup tam a hnedka
po nepatrném pošimrání
barvitá zápletka
už je tam a za ní
do rytmu klepká
bez ochrany
a beze svědka
štětec, jehož pevný chtíč je k mání
a hned spolu kreslí předka,
pána i paní,
by nejedna tetka,
co půjde kolem při stmívání,
lekla se, až klepne ji pepka,
protože kreslí je při milování
malířská štětka
a štětec barvou poprskaný
A teďka
pěkné spaní

neděle 20. září 2009

Čas v odloučení


Kdykoliv počnem chvilky krást
čas zdivočele teče,
odloučence může zmást
neb co nejlínější lenoch rád se vleče

Přitom stále stejný
den, obyčejně obyčejný,
kdy nekonečno oblohou pláče
až smrčiny šat Tatrám smáčen
mlhou valící se potůčky slzí

Vím, na závěry příliš brzy
Pouhý týden prolomil se v půli
a v pouhý měsíc přehoupl se čas
od zázraku,
kdy pro, či proti své vůli,
za soumraku něhou v nás
prokvetl převzácný cit
vůní ztraceného mládí

Má či nemá být?
Marně se ptáš když z jitra
touha svádí
k hrátkám s osudem

Dobře víš a znáš:
Dnes jsme tu
a zítra?
Kde budem?


***


Na začátku vztahu odloučení vyvolává nejistotu, obzvláště s přibývajícím věkem přibývá pochybností...

sobota 19. září 2009

Lesním rohem být

Lesním rohem být
Jak bohém
znít krajinou
něžného srdce
V tlukotu prudce plát
i zahynout
bubnem deště,
zázrakem rytmů těl

Ještě, ještě
za mrakem
svit měsíce rázem se chvěl,
když tu srázem
prosvětlil touhu

Krom lesního rohu,
zaostřena být v zorném poli
a ač žena,
v hájení době,
cítit jak bolí
zas a znovu
vášeň lovu skrývat v sobě

Pak v bludišti světel,
co srnec vznosný,
brát v paši jetel rosný
Prožívat muka
ladných laní

V pevných rukách
být palnou zbraní
Jít přes cáry mlh
Denně, co věrný druh
a němě, klidně i mimo cest
stezkami nechat se nést

Rázně i rozechvěle
být v dlaně brána
Z bázně pocítit v těle
palby šleh

Dávná touha po letech obeznána
Mámí rozkoší lovce stisk
Ale ouha!
Jsi štěstí zisk
či budoucna prohra?


***

Cestou přes les se na pasece pásl srnec se srnou. Pohled to byl k nezaplacení a dokonce jsem stačila několikrát stisknout spoušť, jenže LUMIX nedokázal v šeru dostatečně zaostřit, i tak jsem záběr použila...

pátek 18. září 2009

Co je štěstí?


Sluneční paprsek, budíc teplem z rána
Déšť z bouře, hřmějící nečekána
Měsíc s plejádami hvězd na obloze
V nekonečnu plavby maják, objevší se v mlze

Koberec pampelišek v zeleni louky,
vítajíc motýly, včelky i brouky
Pramínek vody měnící se v řeku,
domov to pstruhů, pulců i raků

Zarostlý chodníček táhnoucí srdce k domovině
Modravý věnec hor, co vůkol se vine
Vůně senoseče - lože schystané pro milence
Zoraná pole, strnisko sklizené v dožínkové věnce

Skřivánek v povětří, co příchozí zpěvem vítá
Koruna stromu - zpěváčku bezpečí, obživu skýtá
Dvě zdravé ruce přivykší každodenní lopotě
Štěstí, dar přírody, nežití v prázdnotě

Je jarní tání s přívalem kalné vody
Léta zrání s hřejivým pocitem volné svobody
Moudro podzimu, zhazujíc zvadlé listí
Konejšivý spánek zimy
To vše naše štěstí!

čtvrtek 17. září 2009

Mateřídouška


Znám koutek, znám,
krásně voní do daleka
mateřídouška, z ní kvítka natrhám
Je poslední pozdrav léta

Má květinka moc zázračnou
V zimě létem zavoní,
vyžene pryč nemoc zlou
jako vloni, předloni

středa 16. září 2009

Šestnáctého září


Ráno slyšet jelena

Troubení nese se údolím…

Ten se má!

Kde, to raději nepovím


V oboře si hlídá laně

a starostí má hodně moc

V době říje

musí dávat pozor na ně,

celou noc


Vždy nevrlý je,

když laňka v doubí

s jiným se mu zapomene

Do lesů pak táhle troubí

a parožím pryč soka žene…

A že ho má!


Záblesk, rána!


Výstřel nevnímá

lesa král

Šestnáctého z rána

padl tam, kde stál


***


S jelenem jsem se již v září před lety setkala, ale tenkrát jsem nevlastnila foťák a to vyšel ze smrčí přímo ke mně, když jsem trhala ostružiny. Zarachotila jsem konvicí a jeho vznešenost stočila mohutné paroží do leva a odkráčel jak král. Jen kozí pach po něm zbyl a spousta much

Nyní Panasonic nosím stále u sebe a přesto, při náhodném spatření nádherného daňka s parožím jak lopaty, jsem nestačila zmáčknout spoušť...

A jelení troubení, které se každoročně nese nad Salašem, se fotit nedá

úterý 15. září 2009

S ránem


Přišlo stýskání
Malé, nenápadné

Bez ptaní
úsměv na rtech chřadne
A nedá se přesvědčit
ani ukecat
vznešený lidský cit,
když má ho ráda, má ji rád

Sejde z očí lehce jako vánek
Však v mysli
spousta nedočtených stránek
kreslí
prožité i vysněné děje

A políbení
sladčí bylo medu,
bylo a není
a kde je
říci nedovedu
.

pondělí 14. září 2009

Snad zítra


Je čas jít spát


Zítra snad

uslyším hlas známý

jehož tón vábí i mámí zároveň


K srdci pne se peň

touhy obojetné

Něžný svlačec od malin!

Přejde čas a osud přetne

pouto nespoutané


Ale teď bdím

v naději že zázrak se stane

Ani touha neusíná,

zůstává na stráži stát


Když ne dnes, zítra snad…


neděle 13. září 2009

Šeď


Život bez lásky?

Z písku je pustina

Bez odpovědí otázky

Čas bolest nevnímá

Dnešek slepý host

Včerejšek vymazat

jak maže se minulost

Zítřek stočil se čelem vzad

Tak proč dál jen jít?


Chci svléci se do naha

a ve snech utopit…

Není odvaha!

Ani černá, ani bílá

Jen nekonečná šeď

viny, aniž se provinila

Jen jeď!

Marná všechna slova

Neslyší je. Zůstal vzdech

Zkusila vše znova:

„Už to nech!“

Stále zní v uších

Proč,

proč srdce buší?


***


Ne vždy láska lásce podá ruce a pak...

sobota 12. září 2009

Přichází podzim


Co s tím?


Stín do zátočin se vkrádá

a snad nejen nás

i múzy rozbolely záda

od slunce výpalu


Pak nejen slov se nedostává

i rýmů po málu

Pod mraky smutek

zahlcuje den


A drobný kvítek na louce

samoten

nestačí přes bodláčí lákat motýly


Již jen na chvíli

smíme se za dne teplem hřát


Pak nastoupí plískanic tvrdý řád

a v nastalém tichu zas bude snadné

múzu do tepla domu přilákat


pátek 11. září 2009

Pro něj


Byl tu a není

Zas přijde den zahálky,

ještě jedno probuzení…


S pohledem do dálky

polibek po slunci posílám

tomu, co tam

myšlenky prostírá

k snídani právě


V noci krásně a hravě

pije ze mne vášeň dravou,

proudí tělem, duší, hlavou


Vždy chvilku jen,

víc to není!

Krásně a jemně


Den zcela probuzen

a ty v snění

dál tančíš ve mně


Jsi má hvězda denní


***


Pro někoho je dnešek jen obyčejný den, jiný...

čtvrtek 10. září 2009

Perioda

Černý den, černý sen

Cop minulosti zapleten

k zlosti i k slzám

Jen múzám

svolíme rozplétat

vlásek po vlásku


Létu do závěru

prostírám otázku,

Proč já, věru?

Tolik je lidí!


Proč jen mě smůla vidí?

Což nemám právo na život

a na štěstí?


Před sebou stále plot

i červené návěstí


A chci jen jít dál,

odhodit žal,

smutek vysvléct do hola,

by bolest nemohla

kvést na mém trápení


A právě na dně zítřek pramení


Vždyť uvnitř nás

je síla nepoznaná

Vlastní já a vůle vstát a jít


Ač zdám se zcela rozedraná

stačí zbytky uchopit

a z cárů počít zítřek plést


Prostě vykročit

na jednu z mnoha cest

a minulosti přestat otročit...


***


Nejednou se cesta životem zamotá natolik, až převažuje pocit nejhlubšího dna, odkud není úniku a právě tehdy je pravý čas začít znovu...

středa 9. září 2009

Motýlí


Květ na okvětí

Dostává i daruje

Končí nám léto...

Nesmrtelná

Naděje mrtvá


Zakuklíš ji do smetí


Motýl vyletí

úterý 8. září 2009

Čekání


Malou chvíli, dočkáte se...

Krásně bílé čekání,
kdy bolestí matka chvě se

Z dálky slyšet houkání

,,Sestro, rychle nosítka,
člověk tu, má namále..."

Dědeček jak věchýtka,
v očích slzy zoufalé,
poznat přišel poslední,
krutě bílé čekání

Snad jeden, snad pár dní
spatří ranní svítání,
do něhož zní první pláč,
tak dlouze, dlouze čekaný...

Ještě neví, co je zač,
hlavně že je u mámy
sladký malý uzlíček,
co něžná láska k srdci vine

Smutně čeká dědeček
zda kdos na něj rozpomene,
ať tu není tolik sám
až život v smrt se promění...

Každý musí jednou tam!


Jen zamyšlení nad faktem, že při zrodu nového života se všichni kolem radují, zato když je čas odchodu, většinou v poslední hodince zůstaneme osamoceni...


pondělí 7. září 2009

Pohled


Dívám se v hnědou zeleň očí,

vidím touhu

a svět v kolotoči

Už vím, co mohu

Tys můj pevný bod,

kapitán, lodivod

a život už není prám,

ale planeta plná krás

Cítíš tu vůni?

Pryští z nás

Z každé vteřiny,

kdy jsme spolu

Odkvétají jiřiny

a s nimi minulost plná bolu


***


Věnováno příteli...

neděle 6. září 2009

A zase prší


Kapky chladivě hladí
rozjizvenou zem
Slov něha svádí:
Vem si mě, vem
celičkou až po kotíky
Zulíbej žízeň úst
Z útrob strach z díky
saj dřív než přijde půst

Stoupat křídly kormorána
Stoupat vánkem dlaní
V slunci žáru večer, z rána
podobat se štvané lani
Tonout tůní nekonečna
Klesat do propasti...

Láska žádná není věčná,
přesto věky nás má v pasti


sobota 5. září 2009

Jen si zahrávej


Jen hrej,
hrej si s osudem!
Haž mu klacky pod nohy!

Až prej přijde čas,
zkrátka, až zas tu nebudem,
jen co mátohy
počnem bloudit po světě
či po jinak vzácné planetě,
teprve proklatě
vzpomínat budem na štěstí,
co do krve a okatě
nejednou do nosu pěstí dalo

Ovšem dvoum to bylo málo
Vážně!
Kdyby slon ve stepi
šláp jim na palec,
dál jak slepý neznalec,
jak čáp
kroužit budou kolem zázraku,
jenž neseje se do mraků,
ani palicí nehoní po poli

Co vy dva, co jste jen za

Ať jste kdekoli!

***
To se tak stane, že všichni kolem vidí jak láska jiskří, jen ti dva dotyční ne a ne se domluvit...

pátek 4. září 2009

Básnění


Rty básníka

maliny od rybníka

máčené v ranní mlze


Básníkova slova

náplast snová

k srdci se vloudí drze


A dlaně?

Hebké jak kožich laně

štvané v poslední leči


Kdo poetu předčí?



Věnováno Mutilovi, který mi

pomohl vytvořit tento blog

čtvrtek 3. září 2009

Vrásnění


Tak jsem spadla
do zrcadla

Tisíc střepů na zemi!

Pohled byl úděs sám,
věřte mi!

Z krásy zůstal pouhý šrám
v oku jiskrném

Roky obličej rozerván
No, aby ne!

Vždyť čas pádí
jako zběsilý
a mládí půjčí
vždy jen na chvíli

Člověk trojčí,
ničeho si neváží
a pojednou roků závaží
na hrbě nesem

Pak do zrcadla koukneme se
od života svlečeni

A tisíc střepů na zemi...

***
Zatím se do zrcadla dívám s klidem, ale už jen představa vykouzlila tuto báseň

středa 2. září 2009

Hřib medotrpký a jeho nálezce

Na Stupavě na náměstí,
lidi zlatí,
jaké štěstí,
roste vám tam hřib baculatý

Klobouk světlý, popraskaný,
stopka, jak z ryzího zlata
A menší bráška z druhé strany
a kolem ještě paterčata!


A že houbař není líný
nedočkavě všechny vyndá z hlíny
a sliny zbíhají se na jazyku
Už ví, co bude k večeři

Když úlovek vkládá do košíku
stále ještě nevěří,
že nikdo jiný neviděl...

Modřáci jak vystřižení,
stačí pouze rozkrojit, hned běl
se v modrou změní!
(Pak hřib trošku zšedivěl...)









A že krasavců bylo dosti,
podělil se se sůsedků
Dnes k ní mají přijít hosti,
tož specialitka bude hnedka k snědku

Už se peče, už se dusí,
hovězí bude na hříbkách,
ještě ochutnat, no to se musí...
A z kuchyně slyšet hrozné: ,,Ách!"

Kdo to zvoní, kdo to tluče
sousedovi na dvéře?
Šak zapomněl aj na papuče,
když bleskurychle otevřel

,,To jsi hodná, to jsi milá,
že neseš mi večeři
A jak rychle jsi uvařila!
Tož poďme k stolu
a nestojme už ve dveřích!"

A včil po sůsedsky spolu
nandávají na talířky
,,Že to byly krásné hřiby,
jak z obrázkové knížky!
A neměly žádnej chyby,
ani červík nebyl v nich..."

Tu do sůseda
snáď sršeň pích
Jen co koštl, vodu hledá
,,Cos to, kurňa, dala za koření?
Čím jsi tu krásu zkazila?
Šak to k jídlu vůbec není..."
Stačil říct, než hrnec na hlavu mu vylila

A pak beze hněvu
a po sousedsku
jednohubky pro návštěvu
načančili rychlo k snědku

A poučení?
Mnohem víc se vyplatí
hřib medotrpký pro okrasu nechati

úterý 1. září 2009

Bylo nám...


Devět let školy
Vzpomínky potěší
Vzpomínky bolí

Dávno jsme se rozešli
v celý světa kraj
Od spolužáků, od drahé maminky

A teď muziko , hraj!
Navrať nazpět vzpomínky...

Už je vidím jako dnes:
Osmá třída tiše sedí,
vzadu ,,čtyři z tanku, pes"

U tabule vždy s nápovědí
stáli jsme okatí a vyjukaní,
když učitel zas vyvolal

A v bazilice v šeru ranním?
Přes zákaz úkoly se psaly dál...

Ach, to byla krásná léta!
Starosti šly kolem nás...

Čas každému osud jiný splétal,
rádi se však vždy sejdem zas!

A je věru tvoje škoda,
kdo nemohls přijet na setkání

Život proteče jak velká voda
Příval mocný,
ticho,
zvonu zaklimbání

***
Báseň vznikla při setkání spolužáků z velehradské školy. Focení vždy probíhalo na schodech před školou a jsme zachyceni na závěru osmé třídy. Dnes zde mají domov stáří jeptišky a Velehrad se pyšní zcela novou budovou místní školy, kterou jako dříve navštěvují i žáci Salaše a Modré...