Kdo se bojí, nesmí do lesa
Čas přehoupl se k závěrečné
a z dráhy mléčné slyšet hvězdný klid.
Jelen v říji, co po lani lační,
troubením troufl si ticho vyrušit,
když šla jsem rosou noční
s úsměvem na tváři.
Krásně jsi mi srdce rozzářil,
příteli můj drahý.
Brzy přijde svítání
i konec směny
Proto políbení před spaním
posílám pro potěšení
Kde je?
Snad odlétl s vlaštovkama!
Chvilku si chci povídat,
večer či z rána,
ale po celé září
spojení přes internet
prázdně se tváří
Co teď?
Co jak slehla se po něm zem?
Či práce ho úplně pohltila?
Možná jen tak s děvčetem,
které říká moje milá,
zdárně a bez zábran
zachraňují kousek léta…
I tak do všech stran
volám z plna plic:
Kde toulá se poeta?
A slyším, do toho ti nic!
***
No není to divné?
Víc jak 24 hodin je na Mutilovém blogu vystavena tato báseň a žádná odpověď
Jen mlčení šeď...
Marika38 - 20.09.09 15:40:37 Štětec
Zas, jen tak z nudy, kreslím si ženu,
můj štětec opisuje něžně její boky.
Neptá se, štětec, po jejím jménu
vidí, ten uchyl, jen ty ženské boky.
Zas jen ta z nudy, maluji muže,
a štětec, můj přítel, kreslí ten chtíč,
jemně jej lechtá, hladí a vzdychá
nechci jej od plátna odtrnout pryč.
Chce kreslit klín, bříško a stehna,
nechce se soustředit na oči,
štětec, to prase, ta malá běhna,
chce být můj pán - tak mě otročí.
Líbám ten štětec, dřevo a údy,
chtivě se dívám mu do očí,
bude můj nástroj, pán a též sluha
a myslet si, že mě zotročí..
***
A jako reakce na básníčku v ,,Básnících" vznikla:
Lesním rohem být
stezkami nechat se nést
Ráno slyšet jelena
Troubení nese se údolím…
Ten se má!
Kde, to raději nepovím
V oboře si hlídá laně
a starostí má hodně moc
V době říje
musí dávat pozor na ně,
celou noc
Vždy nevrlý je,
když laňka v doubí
s jiným se mu zapomene
Do lesů pak táhle troubí
a parožím pryč soka žene…
A že ho má!
Záblesk, rána!
Výstřel nevnímá
lesa král
Šestnáctého z rána
padl tam, kde stál
***
S jelenem jsem se již v září před lety setkala, ale tenkrát jsem nevlastnila foťák a to vyšel ze smrčí přímo ke mně, když jsem trhala ostružiny. Zarachotila jsem konvicí a jeho vznešenost stočila mohutné paroží do leva a odkráčel jak král. Jen kozí pach po něm zbyl a spousta much
Nyní Panasonic nosím stále u sebe a přesto, při náhodném spatření nádherného daňka s parožím jak lopaty, jsem nestačila zmáčknout spoušť...
A jelení troubení, které se každoročně nese nad Salašem, se fotit nedá
Je čas jít spát
Zítra snad
uslyším hlas známý
jehož tón vábí i mámí zároveň
K srdci pne se peň
touhy obojetné
Něžný svlačec od malin!
Přejde čas a osud přetne
pouto nespoutané
Ale teď bdím
v naději že zázrak se stane
Ani touha neusíná,
zůstává na stráži stát
Když ne dnes, zítra snad…
Život bez lásky?
Z písku je pustina
Bez odpovědí otázky
Čas bolest nevnímá
Dnešek slepý host
Včerejšek vymazat
jak maže se minulost
Zítřek stočil se čelem vzad
Tak proč dál jen jít?
Chci svléci se do naha
a ve snech utopit…
Není odvaha!
Ani černá, ani bílá
Jen nekonečná šeď
viny, aniž se provinila
Jen jeď!
Marná všechna slova
Neslyší je. Zůstal vzdech
Zkusila vše znova:
„Už to nech!“
Stále zní v uších
Proč,
proč srdce buší?
***
Ne vždy láska lásce podá ruce a pak...
Co s tím?
Stín do zátočin se vkrádá
a snad nejen nás
i múzy rozbolely záda
od slunce výpalu
Pak nejen slov se nedostává
i rýmů po málu
Pod mraky smutek
zahlcuje den
A drobný kvítek na louce
samoten
nestačí přes bodláčí lákat motýly
Již jen na chvíli
smíme se za dne teplem hřát
Pak nastoupí plískanic tvrdý řád
a v nastalém tichu zas bude snadné
múzu do tepla domu přilákat
Byl tu a není
Zas přijde den zahálky,
ještě jedno probuzení…
S pohledem do dálky
polibek po slunci posílám
tomu, co tam
myšlenky prostírá
k snídani právě
V noci krásně a hravě
pije ze mne vášeň dravou,
proudí tělem, duší, hlavou
Vždy chvilku jen,
víc to není!
Krásně a jemně
Den zcela probuzen
a ty v snění
dál tančíš ve mně
Jsi má hvězda denní
***
Pro někoho je dnešek jen obyčejný den, jiný...
Černý den, černý sen
Cop minulosti zapleten
k zlosti i k slzám
Jen múzám
svolíme rozplétat
vlásek po vlásku
Létu do závěru
prostírám otázku,
Proč já, věru?
Tolik je lidí!
Proč jen mě smůla vidí?
Což nemám právo na život
a na štěstí?
Před sebou stále plot
i červené návěstí
A chci jen jít dál,
odhodit žal,
smutek vysvléct do hola,
by bolest nemohla
kvést na mém trápení
A právě na dně zítřek pramení
Vždyť uvnitř nás
je síla nepoznaná
Vlastní já a vůle vstát a jít
Ač zdám se zcela rozedraná
stačí zbytky uchopit
a z cárů počít zítřek plést
Prostě vykročit
na jednu z mnoha cest
a minulosti přestat otročit...
***
Nejednou se cesta životem zamotá natolik, až převažuje pocit nejhlubšího dna, odkud není úniku a právě tehdy je pravý čas začít znovu...
Dívám se v hnědou zeleň očí,
vidím touhu
a svět v kolotoči
Už vím, co mohu
Tys můj pevný bod,
kapitán, lodivod
a život už není prám,
ale planeta plná krás
Cítíš tu vůni?
Pryští z nás
Z každé vteřiny,
kdy jsme spolu
Odkvétají jiřiny
a s nimi minulost plná bolu
***
Věnováno příteli...
Rty básníka
maliny od rybníka
máčené v ranní mlze
Básníkova slova
náplast snová
k srdci se vloudí drze
A dlaně?
Hebké jak kožich laně
štvané v poslední leči
Kdo poetu předčí?
Věnováno Mutilovi, který mi
pomohl vytvořit tento blog
