Pod jednou střechou

 

K čemu život,

když ani plot nepřeskočíš?

Jedu číš piji z plného poháru

a na káru vlastní máma nakládá olovo!

Chvilku se vyjasní a zas nanovo 

hřmí ze stařeckých úst,

jaký ona měla půst

a já jí ani máslo na chleba nenamaži

Ať se snažím jak se snažím,

zrovna dieta jí nic neříká

a po léta jsem za viníka,

co všechny hříchy světa má na svědomí

Žádná věta pak nepřelomí zlost,

co sobě pro radost živí v choré hlavě

A já zrovna - právě jsem po ruce,

proto emoce odrážím dennodenně!

Čímž ve mně srdce láme

Nechci kámen ve své hrudi,

vždyť jsme lidi, tak proč ta zášť?

Možná proto, že nejsme zvlášť . . .

***

Když jsem doručovala, nejedna dcera si stěžovala, jak máma, o kterou pečuje , jiné chválí a ji hlavně kritizuje a hledá chyby. Teď to prožívám i já a nic nenadělám. Většinou zvládám, ale občas mě dostane na kolena. Prostě život!

Nezvaný host

Stojí žebrák u dveří:

Někteří otevřou bez klepání,

jiní s palnou zbraní míří na tupce,

co srdce má dokořán

Prý zrovna nepozván - 

zvát sebe sám nesmí!

Marně pláče celý vesmír

(I malé ptáče hnízdo opouští)

Přes houští nových vizí

zvolna mizí šňůra pupeční,

když další generace

má na place tajemnost

Bývaly doby, kdy host

byl do domu požehnání

- v době atomu a četování 

návštěva znát musí správné kódy

Kloužou schody slzou máčené

Až vlna se přežene přes příští generaci 

i tažní ptáci navrátí se zpět

a slza u srdce třeba i jim bude lpět

Záchytný bod

Přesně o půlnoci vyli vlci

na měsíc ukrytý za mraky

- prchají oblohou

Dělat zázraky ani vlci nemohou,

proto pláčí po kopcích,

kde sníh letos schází

Vyjí o nesnázích

viditelných na každém kroku,

co zezadu, z předu i z boku střílí šípy

Kořen staré lípy

mohl by vyprávět!

Třebas jak lákal voňavý květ včelku

Vcelku každý kvítek krásný byl,

leč pouze jeden okouzlil ji zcela

a nejedna včela pak medem zpečetila závazek

Jak květ zrál,

zvolna zapomínal na svazek

a semínko dal zemi napospas

Taktéž konipas mohl by povídat

kolik poklon chce ještě dát své vyvolené

Hlas jako zvon a stále dveře uzavřené má!

Dokonce i zima stěžuje si na slunce

rozlité po kraji

Jen co se setkají, už žárem sežehne ji docela

Láska je cela bez oken, bez klíče, bez dveří

Pravou najde jen, kdo v těžké chvíli uvěří 

v záchytný bod - osudu každý svůj je lodivod 

***

Hlavně neházet flintu do žita - ten či ta vždycky někde je a naděje umírá poslední . . .

Nikde steh

Rozedraní na tisíce střípků
myšlenkami v nejtajnějším sklípku
bloudí den co den

Rozveden - rozvedená
Muž a žena,
co vztah neustáli!

Všechna rána slunce pálí
na vlas stejně
- samozřejmě, že tomu tak není!

Děti právě přebírají vysvědčení,
rodina vzpomíná
- na tolika místech!

Není steh, co zašil by
veškeré pochyby
na cucky cupované

Těžký kámen jak zimostráz v čaji
krájí vzpomínky z nás
do ztracena

Ono myslet se má
před tím, než nad hlavou
čas vin bránou krvavou vztyčí prst

***

Žít a vychovávat děti po boku životního partnera je přímo nadlidský výkon - chce to hodně tolerance a síly. Je tolik nás, co nezvládli ...

Pomněnkové léto

Bílý motýl
z modře pomněnek
se právě na mol opil
- na lásku hledal lék
pod nebem zamračeným

I běláskům
čas od času splín
přeletí přes cestu
(Včera babočku kopřivovou
měl coby nevěstu

Teď aby hledal novou!
Prý okáč zední
bere ji sotva se setmí
pod křídla zrzavá
Holt nebyla ta pravá ...)

Radí můra ze šeříku:
Chceš-li se mít jako v ráji,
nešťastný ty trosečníku,
namluv sobě vřetenušku
- dětí, co si hrají, budete mít plnou snůšku

Také sličná vílenka
zrovna na leknínu přemýšlí,
čí že bude milenka,
když smrtihlav jak zlý stín
prolétl jí srdéčkem

Ta či ten
v každé době hledá sobě
tu jedinou květinu
Sic zlá zkušenost i neúprosný čas
křídla hodně přistřihnul,
jedna voní vždy pro nás

Hříšníci

Kaňka do oka mi padla

Pláňka, říkám si,

když od zrcadla

zpod řasy crčí beznaděj

Tak se hezky měj

na vrcholu žití!

Každé kvítí jednou odkvete

Repete víc nebude!

Vytýčeným osudem

kráčíme po ose vlastní

a čas pouze vrásky zkrásní

do půdy rozorané

I můj plamen

dohoří záhy

- pak nebude vláhy,

která by jej probudila

Z pevných paží

dnes vyvěrá mocná síla,

co hodně se snaží

zadupat rodinu do Neznám tě!

Svou vinu

ve vlastním kabátě

málokdo vidí

A přece, jsme lidi chybující!

I na tvé líci

kaňka rozpitá

dnes vzdorem se pyšní

- všichni jsme taktéž hříšní

Na budoucnost

Popíjím víno psí,
zatímco ty jsi
jak zákon káže
u ženy (prý lokaj, páže)

Sny pohřbeny
v neústupností faktů
a tak tu srkám představy
na stavy přijatelné

Ve tmě bíločerné
nyní veď mě coby slepce,
jenž na kolébce slov
vyhlédl si krov pro šibenici

Na řetízku psici může vést
Jenže má pověst v písku pod stolem
od hodin přesýpacích
zašlapaná zcela

V temných mracích
se již bělá začátek nový
Od podkovy pro štěstí,
cos mi dal, již jen síra dští

Proto vlak zahoukal na rozlučku
Teď marnosti váži smyčku kolem krku
Co mi je víc po tvé gáži!
Do sklenic já proudem lila víno - tys sotva srkl ...

Světská sláva

 

Litry slávy protékají splavy,

korytem řádů i chaosem nekonečna

Až sem stříká pěna mléčná

s nánosem vzletných bublinek

 

Hned kelímek držím v dlani,

bych si na ni připít směla - do dna!

Voda plodná úplně a zcela ztratila se

- v mlžné rose se prázdno koupe 

 

Co po slávě skoupé, říkám si,

když vlasy bělají v závěji prošlých let

Napohled idyla, když sláva tu byla nesena do nebes

- pak štěkl pes po ní

 

Marně slzy roní u pramene

V toku času se zapomene,

kdo plenil kasu a kdo drze do skály

 deziluze duhou vypálil

 

 

Kdy, když ne teď?

Dálava unikla mi,
když hlava krami
plula plná rampouchů
Kradmo a celkem potichu
kráčel kolem svět

Chci konečně vyrazit
- nohy stačily ztrouchnivět 
zatímco byt dřív čilý
z té nečekané proměny 
stal se prudce stísněný

Neposedně srdce v rozletu
zas a znova pláče tu strasti letité,
když kroky pevně přibité
povinnostmi bez odkladu
Plná hladu polykám slzy tvrdé

Stále věřím nadějí, že brzy dobře bude
a poletím dál než dohlédne stín koní 
Dnes nikde ani mráček!
Hladové poledne zvoní
kolikátý už umíráček?

Vlastňák

Jaksi bez citu z kokpitu
rozjetého tanku
střelil branku do vlastní sítě

Milované dítě
nikdy nezatratí matka
- zná, že cesta každá vratká!

Zvlášť, když do opratí
sáhne chtíč nebo smršť nečekaná
- rázem pryč zem pod nohama ...

Ač na kostele hrana ještě nezvoní
a květy jabloní teprve tulí se v pupenu,
přesto ticho kořenů rozeznělo srdce bolavé

Proti proudu, komu ego si plave
a rodnou hroudu nemá víc než za odpad,
tomu do zahrad ráje cesta zarůstá

Marně pak ústa špínou maže,
když nedokáže vidět pravdu zrcadla!
Láska mateřská nikde zcela nezvadla ...

Po generace střežená

 

Na střepy roztříštěná

váza cenná,

když slepý kladivo vzal

- rozum neviděl dál

než na špičku nosu!

 

Sudičky človíčku

do vínku vloží osud

Na krátkou chvilinku

plujeme na mráčcích

blahobytu

 

Žádný cíl,

pouze být tu,

naplno kochat se bezpečím

Dnes patrno,

čas občas přeléčí i snílky bláhové ...

 

Odvážné trylky dozněly

a nejen bohové vědí,

že z mědi žádný rytec zlato nevytepá

Celkem vzato, ani gesta velkolepá

neupřímně míněná, nedosáhnou cíle

 

Každá proměna má vlastní délku míle

která závisí na zkušenostech a zmoudření

I první steh pramení v jehlovém trnu

- postačí vůle mít asi tak tunu 

a stehy šít látací!

 

Váza je rodina - ta se neztrácí

Kdo nad ni se vypíná

a bolavé střepy velmi mu lahodí,

postává na lodi uprostřed bouře

- což nikomu nedělá vůbec dobře
 

Netočte se zády k rodině

Netočme se zády k rodině!

Žádná jízda s kamarády, 

pravda ve víně či mamon v penězích

nikomu nepřinesl pravé štěstí

Kdo hřích balí si do domu,

ten postává na rozcestí

sražen k prázdné zemi

V kůži telecí kdo bloumá nad věcí

a odmítá pravé ceny života,

tomu osud zamotá každý chybný krok

Všichni jich děláme bezpočet!

Jeden nad sebou hůl rozláme,

druhý plní čet slovní bouří,

zbytečná i hráz bobří!

 

Vždyť každé, byť sebevětší tele

čas mele
na starého býka!

Těžko se pak přes srdeční šrámy,

přetěžko se vzlyká

nad hrobem odstrčené mámy ...
 

 

Jakpak a jak pak?

Synu, jakpak se žije

v kůži zmije,

která si do bytu

nevpustí soucitu ni ždibek?

Před víc jak rokem mámě řek:

,,Je to tak, už nejsem darebák,

já změnil se z gruntu,"

a první puntu grófsky platil

Následně nablil

prapodivné pohádky

z čertovy zahrádky

- jedové rohy nad čelem

,,Syn ubohý," říkala matka

a chtěla být víc než přítelem

Vždyť k srdci vrátka

ještě dnes má dokořán ...

Jen sebe vnímá nenasytný chřtán,

co má se k dílu

- kde zmaří mu plány

tam dští síru, chudák uondaný

Matky necítí zášť

Pouze z mlhy plášť

od vlastních slzí

svírají v kruzích otevřené náruče

Nezdárný syn vpřed se žene

a rázně ptá se na účet:

,,Mámo, je mi známo

žes nebyla svatá, tak přijmi vzkaz a plať!"

Ach, kolikátá znovu a zas říká: ,,Ať,

horší by bylo, mrtvé svírat tělo v náruči!

Vždycky je naděje, že někdy dospěje
- život i jeho jednou poučí . . ."

Kyvadlem již osud kývá

Od nikam po nikam
ostošest unikám
před plevelem hvězd
Zplodit je tak snadné!

Nejedna zář pod zem spadne
Pak prázdná tvář
a díra zírá
na mateřský žal

Asi neví to!
Proto vzal
kopyto vola
do svalnatých dlaní

Můj synu, máma volá,
zatímco on na ni síru chrlí
Bolavá stojí pod kopulí
bez kříže

I na loupežného rytíře
čeká řeka
spravedlivá
Kyvadlem již osud kývá ...

Cožpak víc nedokáže?

Kráčí stezkou temnoty

Křik ptačí značí,

že on i ty

hodně sám

 

S vámi hurikán kácí lidi

Je k zbláznění,

že ač sraženi prachem metelic,

ostatní vidí víc než nos vlastní

 

Konečně sám zhasni

sebestřednou slepotu

čnějící v klapotu srdce z kamene

a přijmi ode mne lásku mateřskou

 

Tu, co jde stezkou prošlapanou

Možná trochu stranou,

ale vždy nadohled!

I suchý led občas klouže

 

Ach, můj bože,

vždyť byl tak nevinný!

Dnes trny a bodliny

kolem sebe háže

 

Opravdu víc nedokáže?

 

 



Mraky se ženou

Sedí máma mezi mraky zasmušile,

zatímco jeho kroky hodně čile

obchází ze slinami na jazyku

 

Jen co z nesnází chytla kliku,

již piják k ní po stéble šplhá

- on róbu svatební, ona ta druhá ...

 

Ne, nedá dnes kůži svou do trhu,

ač s noblesou prý jen pro ni růži utrhl

- sluneční zlato skrývající bodliny!

 

A chtěl za to

nic než slzy máminy

a ten velký dům - co chce a taky ne!

 

Přes vzpomínky zavine

 své holátko do náruče

Uběhlo tak krátko a svůj účet předložil

 

Krev do žil mraky žene

- srdce obnažené pláče slova

Snad slunce tu bolest schová ...

Kdyby se nesetkali

 

Přibil jí cit k zemi

Teď chce se zmátožit,

proto vjemy

do slov vkládá,

zatímco záda

hrbí hřbet

 

Beru drobnohled

A věru, je na co se dívat,

ač nikdo nekřičí: ,,Vivat!"

Ve smutné křeči srdce se chvěje

Prý na Cyrila a Metoděje

pro něj ryla děj příští

 

Dnes činy tříští

a všem posílá vše krásné

Čas je přesila,

co zhasne hrot minulosti

Jen škoda, když postih

účinkem se mine

 

Voda i ticho je zcela jiné!

Don Quijote totiž dobojoval

I tak pražádný val

nikdy nezavalí city zcela

Vždyť kdyby se nesetkali,

nebyla by nikdy celá ...

Od stěny ke stěně

Od stěny ke stěně
Oči - zlé štěně
Ústa - vřelý jed

V pokoře celý svět
u nohou jemu leží
- snadno z výšky všech věží
bičem práská

Na co cit?
K čemu láska?
Stačí močem potupit
stébla vložená přes cestu

A už je žena,
ač teprve vede ji co nevěstu
- tu panenskou lež!
A ty běž, nevděčnice!

Ode dnes nikdy více
nejsi mi pes
a já ti syn ...

Co s tím!?
Jak plout s rozvrzaným prámem?
Rodiče ani děti nevybíráme

Jsou jací jsou!
Se stejnou či jinou adresou
- to nikdy není oč tu běží!

Krev se pění a bolest v srdci sněží, sněží, sněží ...

I slunce má skvrny

 

Volá - už zase!

Hlas v temnu se ztrácí,

všechno je passé ...

 

Dva tažní ptáci,

kterým utáhli smyčku

bolavých křídel

 

Stačilo na chviličku!

Věřil, že přijde

cestou večernice ...

 

Místo ní samota

z prázdné skice 

kolotá do rána

 

Krvácí stesk

i rána, co mrazivý blesk

vypálil na čelo

 

Přes mlhavé šero

ráno slunce vychází

- špinavé od sazí!

 

Dala vale včerejšku

 

Dopila čaj z pelyňku

Stačilo prožít s ním chvilinku

a zhořkly i rty namodralé

zimou!

 

Přál si být králem,

ona rozkvetlou kopretinou

Jenže z vody na zalití

sypaly se krystalky ledu

 

K čemu pestrobarevné kvítí

vysázené před dům,

když místo vysněného ráje

do očí vločky padají?

 

Naštěstí i pod sněhem čas zraje

Proto nepřestává snít o čaji

nebývale vyvážených chutí

Dnes dala vale včerejšku pro zítřejší nadechnutí ...