Oslepující slunce
zlaté mince hází do krajiny
Stačí mžik a už stíny
vchází na chodník umetený
Do stěny první vločka naráží
- z nádraží nebe hustě vede
houf neposedných nezbednic,
co jako nic sedají na nosy i na brýle
Na kosy, co v přesile pod jabloní
zobou vše, co lidé vloni nesklidili,
přes závoj bílý vidět není
- vždyť se právě čerti žení!
Závoj hravě vítr sfoukne
a tu se v okně slunce zhlíží
Stopy lyží netečně protnuly nevinnost
- pro všechny konečně sněhu zase dost . . .
Stojí žebrák u dveří:
Někteří otevřou bez klepání,
jiní s palnou zbraní míří na tupce,
co srdce má dokořán
Prý zrovna nepozván -
zvát sebe sám nesmí!
Marně pláče celý vesmír
(I malé ptáče hnízdo opouští)
Přes houští nových vizí
zvolna mizí šňůra pupeční,
když další generace
má na place tajemnost
Bývaly doby, kdy host
byl do domu požehnání
- v době atomu a četování
návštěva znát musí správné kódy
Kloužou schody slzou máčené
Až vlna se přežene přes příští generaci
i tažní ptáci navrátí se zpět
a slza u srdce třeba i jim bude lpět
Kalendář každému dnes poví,
přát že jdeme Mojmírovi
Přejeme ze všeho nejvíce
zdravím řádně namazané krajíce
po nocích blahodárného spánku,
všechny problémy
konečně ať mají na kahánku
a do života arény
štěstí nechť ti háže rukavici
To vše a mnohem, mnohem více
přejí všici
(💓Ještě pusu od salašnice . . .)
