Na podzim

Houpe se zem

v krajní stabilitě

Kdo vlastně jsem?

Včera dítě a dnes?

Život bájný ples

- masek plný sál

Mnozí odešli,

my tančíme dál v labyrintu

Nejednu fintu

přečtenou do podrobna

Za mužem, za ženou

se nějak zrovna neženeme

Asi proto, že do kořene

čas zaťal sekyru,

co z Pamíru vědomí

zase odlomí novou třísku

Slova vkládám na bolístku,

co místo spaní brouzdá bosá

rosou ranní 

Právě odbilo pět

Ani kosa neslyšet . . .

Tma právě zřídla

Svlečená do šedi dne

beze jména proběhne

štrůdlem lidí,

co vidí dál, než na špičku nosu

Co je osud a co touha

sáhnout na vrchol věže?

Jeden strouhá,

jiný stěžeň zvedá do nebes

Kde les má kořeny

a kde my domovinu?

Proč jiným dávat vinu

za plány zhatěné?!

Ještě ne,

ještě nenastal čas pravý

Prozatím sál dravý

nenosí tě na rukou

Však ani sláva není se zárukou

Občas stačí, když mával

křídlem ptačím

právě zhojeným 

Stoupá dým i myšlenky

ze sklenky dopité

Poslední kapku vysál vítr,

co tu nám i té rozlámal křídla

Tma právě zřídla . . . 

Pročpak netančím

 

 

 

Novou střechu dávno zarůstá mech

Kopec spěchu dříme na bedrech

- všichni kradou chvíle k zastavení!

 

Za ohradou s klusem koní

mládí rozběhlo se nekonečnem

- po vlastní ose či na lanu vlečném ...

 

Svět dnes patří jim

Tatam je rodná ves či mámin splín

- práskl čas bičem přes zarostlé pole!

 

S petrklíčem stráně holé

vždy lačně teplo barví na zeleno

- pak to začne!

 

První seno, maliny,

prázdniny, dovolená

- čas nemá času nazbyt!

 

A můj byt šeptá dál vlastní stín

Za okny karneval

- proč vlastně netančím?

 

Zkušenost poučí

Vyšla polárka

mezi oprýskaným stromem

- nezměrná je dálka,

kterou chceme

teď a honem překročit,

zatímco cit kulhá v závěsu

 

Už má novou adresu

I dívku v podpaží

Ona závaží

do srdce tetované

Prostě někdy se stane,

že hosté jsou blíž než domácí

 

Drsný i plyš,

když rána krvácí

podebrána zánětem

Támhleten víc nesmí na oči!

Podzim plískanic do ruda třešeň rozmočí

než zima dá vale minulosti

 

A tak stále dokola:

Jarní květ i zeleň listí

podzim rozorá barevnými tóny,

než lampiony hvězd

spánek se sny zaručí 

Zima běsní, zkušenost poučí

 

Sám u oběda



 

Zatemnění mysli

syslí bolest v uších,

když krvavé srdce buší

na poplach

 

Proč všechen strach

uvnitř je mi krutě cizí?

Možná vjemy nedávných vizí

ukradly samet něhy

 

Proč šlehy náhle nebolí

a přesto okolí ztrácí původní lesk?

Stesk asi usnul na vavřínu ...

Ani kousek stínu však není bez světla!

 

Proto v probuzení vylétla

trnová růže ještě bez vůně

- do tůně očí si cestu hledá

Bylo kruté sedět sám u oběda

 

 

***

 

 

Vidět, třeba jen na malou chvilku, náhlý kolaps blízké osoby je dosti silný zážitek. Naštěstí včasná pomoc díky radě našich strážných andělů na tč. 155 pomohla zachránit už tak chatrné zdraví jednoho staršího človíčka, co už je z nemocniční péče zpět v té domácí, kde je mu nejlíp ...

Děkujeme, že nad námi ve dne v noci bdíte ...

 

Český Impuls 981 AM

Kouzlo zašlých časů
teskně bloudí po pokoji
I když sladce uši pasu
stejně se ptám,
proč čas zcela nezahojí
pradávný šrám
a všechny ztráty?

Já - ty,
kdysi u jabloně
Nad námi volně
měsíc vznášel se krajinou
My spojeni okamžikem,
sepnuti vteřinou 
zjištění ...

Dnes už nic není
jako dříve!
Klidně dál zpívej
tu samou písničku,
ať jsme mladší
- byť malou chviličku
Nic není sladší!

Nekoupíš

Dnes chtěla bych ...
Co bych vlastně chtěla?

Vrátit zpět dětský smích
a v dlani svírat pírko od anděla,
co chránit bude všechny ty,
jenž lásku umí dát

Dobře známe trampoty,
co zvládají se tak akorát
na zrnko máku,
zatímco déšť zvolna prší do slamáku

Ani Amor s kuší ne a ne se trefit 
do napnutého svalu
Ač jsme fit, přesto mrazem rozleptanou skálu
bez pomoci nezdoláme

Škoda, že cit
bývá tvrdý kámen ukrytý pod kvítím,
co plné nabroušených trnů
Štěstí ani lásku nekoupíš za korunu

Otevřte srdce v hlavě a zavřete dveře

 

Království ledu

stele si před dům

Ze všeho nejvíce

opanuje silnice,

stezky a chodníky

 

Neuhne před nikým

Všude na trávě

hlásí se křupavě

Dokonce zdatné stromy

v půli jak třísky lomí

 

Ledové království vstoupilo do lidí

Už i bratr bratru závidí

Někdo namítne - to se občas stává!

Však rampouchů nával

míří dál, až do mozku

 

Každého násosku

stiskne do náruče

led, co připnul obruče

i hloubavým očím

Pustit ho dál - truchlivý počin!

 

 

***

 

Konečně názor, který se nebojí vidět dál než na dohled viditelna:

http://www.novinky.cz/domaci/387371-pojar-mladi-uprchlici-by-meli-radeji-s-puskou-v-ruce-branit-rodiny-a-svoje-mesta.html

 



Brána ticha

 

To temné ticho z kamen vyhaslých,

co má plamen jak zmrzlý sníh

a leží zachmuřeně na židli,

pověšené na čakany po dědovi

Ten dávno s námi nebydlí

To ticho, co mlčky všechno poví,

pak na potůčky pověsí se

a tam kde sysel v noře je,

přesně tam své závěje

vane do výšky

Ba ne, nerozlouskneš oříšky

mohutného ticha,

dokud vlastní pýcha

zamyká ústa na sto západů

a minulost bohapustá

okupuje zahradu

opuštěných chodníků

Ticho už jen ve zvyku

dýchlo den do noci

a kdo se v něm potácí

z plna nasytí se

teprve, až jej tichá píseň

pohltí zcela

Spánkem brána ticha vyhořela

U ptačích hnízd

Nahoře,

až u ptačích hnízd

je dobře

Tam slyšet větru svist

bez zábran

Sluneční polykat paprsky

Proměnit se v šestihran,

co květům na blůzky

vykreslí obrazce

budoucích plodů ...

A co to chce?

Postačí vykročit před dům

zaběhlých zlozvyků

a pozměnit stálý směr

Čas opět se přesmykl

Proto ber

všechno neznámé

ukryté na dosah

A hlavu si nelámej,

zda zrovna tento svah

není nad lidské síly

Ve strachu mnozí

vlastní sny utopili

A teď je to mrzí ...

Zatímco

Mlha prosycená
zítřejším sluncem
Tenká stěna
Kde jsem?
V brlohu nechtění

Tam v rohu
hodně trápení
na hromadě
A kolem kádě
s vodou vřící

Uprostřed
volně na pramici
leží střep
vrávoravého štěstí

Chtěl jsi mi snésti
rýmy i s oblohou
a já chtěla jsem být
víc než mátohou,
co neprotáhne nit
uchem jehly

K zemi záda se sehly
a z pěny vstala mlha
bez slunečního svitu
Kulhá, zatímco ty tu
nejsi ...

Nezodpovězené ráno

Měla bych jít
K řece na slunce
Tam je božský klid
V tichu čekat na sumce
S žížalou na háčku

Bylo dnes totiž smutné ráno
Spatřila jsem žebračku
Jí nebylo přáno
Pod schody schouleně prosí
Za úsvitu

Spěchající muž hodil jí cosi
Snad klíč od vlastního bytu
S vizitkou, kde adresa
Přijala vše mlčky
Na vizitce stojí: Jsem také sám

Zvedla se pomalučky
Zem schladila se v mžiku
Zatím jen tápe ulici
V hlavě spoustu otazníků
A nespočet slz na líci ...

Je jiná!

Pahýle mrazu

mžením nabobtnaly

Na sebemenším srázu

sklovatí mezi trsy skály

A ticho křičí do uší

To ticho, které netuší,

že nechtěla smutný stav

Tak se zase někdy stav

Třeba na pohár

dozrálého vína

Pak rozžhavený svár

uhasí vlezlá meluzína

Počasí hodně ubrečené

pro změnu mračí se za okny

Jen hned neříkej ne

Dlouho, dlouho byli jsme my

Kniha hodně nedočtená

Byl jsi krok vpředu,

já čtením unavená

Vztah tone v ledu

To ne! Možná že

krusta brzy roztaje

a moudrý čas ukáže,

že vteřina příští  jiná je

Zlomená

Milovala vlahou rosu

v odlesku začínajícího dne

Také zpěv roztoužených kosů,

když ráno poklekne

do modře nekonečna

I za bouři bez krupobití

byla vždy neskonale vděčná

V pestrém koloběhu bytí

zlatem prosvícenou líc

k slunci vzpínala neustále

jedna z mnoha slunečnic

v roztančeném sále

vrcholícího léta

 

Zlomená v půli

nyní kloní se tam

v zarosteném poli

promočeného podzimu

než mráz krajkovými prsty

položí ji do klínu

dovršené cesty

Do hloží

 

Píši bílou klávesou

na černé pozadí

Správná slova někde jsou

Možná v kapradí

se semení a v nich roste naděje,

když v uších zní

umíráček

Třeba se pletu

Třeba jen na túje

ptáček v letu položil píseň tesklivou

zatímco já bojuji s olivou na talíři

plném sladkostí

A co jak jsem jen stín

na pilíři nekonečna,

či ve větru bělásek,

co hned tak nevzdá se?

 

V myšlenkách jistě nebezpečná,

však práh nelze překročit

Proto hlavně vnitřní cit

posílám vesmírem

Pro další den,

co rozsvítí oblohu

do hlohu plného trní

i bílých květů

Nevstupuji na výsluní,

pouze holou větu

v nezkrotné touze do veršů zaklínám

Těžké, těžké je žít sám

Opět deštivo

Nestíhám vůbec nic

Ani utřít slzu ze zřítelnic

zamračené oblohy

 

Ve skluzu

nemohoucí mátohy

vstupuji do rána

 

Probrána jen napůl

pokládám na stůl

rozvitou růži

 

Po slunci touží

růžové plátky

Nic nejde vzít zpátky!

 

Ať chci nebo ne

vše odvane čas

včerejších vín

 

Byl mi vším

toulavý konipas,

co do trávy pod okno usedal

 

Na ptačí bál

nejspíše odletěl

s rojem včel medových

 

A první sníh usedá

do míst, kde nezbeda

roztančil cestu za rozbřesku

 

Nyní beze stesku

mokrý jíl vrabci obsypali
 bojovým pokřikem

 

Zatímco v dáli jarní sen

šije si nový kabátek s květinou v pase

To aby ze zimních šarvátek se vrátil v plné kráse

Je jen na nás

 

Jsou dny plné voňavého rozmarýnu

a noci, kdy do leknínu potají

černí raci klepety šeptají píseň pozpátku

 

Jsou dny, kdy zahrádku sluncem vypálenou

zkropí déšť a kdy ani na kolenou

neprojdeš houštím problémů

 

Proto pouštím pro změnu proti proudu

těžkou hroudu minulosti,

nechť voda ji odprostí od všech hříchů

 

A také svoji pýchu předkládám

moudrému podzimu a už se nehádám,

že ve stínu Země slunce odpočívá

 

I slov příval ze mě prýští čistě

v úzkém místě možných spojení

Vždyť dopředu dáno nic není

Koráb slov

Koráb slov v bouři noci

se potácí odhodláním

nejít za ním

a zůstat tu

 

Však zadrž kormorána v odletu!

 

Padne rána,

křídla broky zraní

a co z toho, že bez reptání

mrtev k nohám padne?

 

Jen za dne krvavé šero prostře se

 

Pak na řase oceán

vzdouvá vlny

a každý sám

jde do laguny osudu

 

Také pudu do rána

 

Možná má

pro mne cestu novou

Purpurovou

a místo ve zlatém voze

 

A na obloze úplněk!

 

Jen tak mimoděk

tlačí chladný svit do oken

Život je třeba žít

 den co den

Je to pryč

U srdce kámen,
slunce před očima
Až do země sražen
Kolem ukrutná je zima

Vánice v myšlenkách
Marně v slepotě tápu
Příliš brzy přišel krach
Jsme jinde a já tu!

Kolotoč rozednění
Stačí již jen vztáhnout ruku
a z okenic sundat zabednění
Jaro zas navrátí se do rozpuku

Do zurčení pramene
pod podzimním listím
Kdo si pak vzpomene?
Čas hrozně rád myšlenky čistí ...

A výsledek?

Vím, jsem stín
Nejmenší na téhle Zemi
Ale ten je mi nejbližší
Nikdo jiný mi trable neztiší

A to nemusí být líný,
pouze ve vlastním stínu
trhá svou kopretinu
rozhodnutí

Kdo chce kam ...
Nezabráníme pnutí
Pouze radu mám
a víc nic

Vždy z vlastních nohavic
kouká sláma či peníze
až jednou z rána
do součtu vložíme své vize