Na budoucnost

Popíjím víno psí,
zatímco ty jsi
jak zákon káže
u ženy (prý lokaj, páže)

Sny pohřbeny
v neústupností faktů
a tak tu srkám představy
na stavy přijatelné

Ve tmě bíločerné
nyní veď mě coby slepce,
jenž na kolébce slov
vyhlédl si krov pro šibenici

Na řetízku psici může vést
Jenže má pověst v písku pod stolem
od hodin přesýpacích
zašlapaná zcela

V temných mracích
se již bělá začátek nový
Od podkovy pro štěstí,
cos mi dal, již jen síra dští

Proto vlak zahoukal na rozlučku
Teď marnosti váži smyčku kolem krku
Co mi je víc po tvé gáži!
Do sklenic já proudem lila víno - tys sotva srkl ...

A už zase

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chumelí

Vločka vločku stíhá

Ze jmelí nepatrná piha zeleně

hodně stísněně s bílým nosem

krčí se pod nánosem
 přetěžkého pápěří

Už nesněží

Vítr svlékl stromy do černé,

zatímco domy propouští do skulinek
vločky dotěrné, 

kde převlečeny za pramínek

chtějí posečkat do jara

To pak kytara

ptačích hlasů
 se od lesů rozezpívá

tak, že vrba jíva
 rozpučí se na bílo

Už aby to bylo!

Vysoká kočičí

 

 

 

Psáno kočičími drápky ...

Vzkaz z ticha bytu

Smutek prázdného bytu
si tu tiše píše vzkaz
Až na doraz v uších zní
famózní píseň dětských hlásků

Živý sen na procházku
životem vydal se po vlastní trati
Jen škoda, že velmi záhy ztratil cestu zpět
Ošoupané prahy - kulomet slov je minulost

Občas coby host zavítá
dospělá cesta spletitá
do prostředí vzpomínek
Kdy naposledy dětský lék prošel bytem?

I ten děda s hůlčičkou měl den,
kdy vlastní cestičkou
střemhlav co nejdál
prchal z rodičovského náručí!

Co už nabručí tvář vrásčitá!
Do každého čas drápky zatne a spočítá
kroky vratné do ticha prázdného bytu
Svědomí své teď zpytuj ...

Světská sláva

 

Litry slávy protékají splavy,

korytem řádů i chaosem nekonečna

Až sem stříká pěna mléčná

s nánosem vzletných bublinek

 

Hned kelímek držím v dlani,

bych si na ni připít směla - do dna!

Voda plodná úplně a zcela ztratila se

- v mlžné rose se prázdno koupe 

 

Co po slávě skoupé, říkám si,

když vlasy bělají v závěji prošlých let

Napohled idyla, když sláva tu byla nesena do nebes

- pak štěkl pes po ní

 

Marně slzy roní u pramene

V toku času se zapomene,

kdo plenil kasu a kdo drze do skály

 deziluze duhou vypálil

 

 

Nepřestávej hledat

Je tolik odpovědí

a ještě více otázek

nejen, když život vyjde z šedi

a láska jak ostrý provázek

tiskne dříve volnou hruď

- v tu chvíli rozum na padrť

a baba neporadí

proč jedněm akord ladí

a jiným skřípe všechna snaha!

A pročpak sebelepší dlaha

zlomené srdce neslepí

a proč občas i slepý

vidí dál než moudrý král

či dravec ostrozraký?

Ty ptáš se taky

odkud kam

jdeme od prvního vykročení

a jaké nám ceny dají u cíle?

Otázek mnohdy na tisíce

- odpovědí promile,

když vyhořelá svíce

náhle zhasíná!

Neznalost je čí vina!?

Ty víš ...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve světě spousta matek,
co na Vánoční svátek
posílají nekonečnou lásku svým dětem,
jenž zaujaté širým světem
zapomněly,
že ve jmelí

není všechno štěstí

 

Včera pro změnu na náměstí

přiopilým krokem

za starým rokem

šampaňským s tím či s tím

poslední kreslila se tečka,

zatímco doma máma na synečka

sama zvedala číš

 

 

***

Lidská hrdost ve spojení s uraženou ješitností se dá srovnat jen s hloupostí člověka, který dospěl pouze tělem, ne rozumem ...