Je to bída!

Všechno vím,

všechno mám

Však, co s tím,

když sám usínám

 v pustém paláci?

 

Pod mostem žebráci

jsou hostem si navzájem

A to, prosím,

nemají na nájem!

 

Též zlosyn na cele

najde si přátele

stejného ražení

 

Jenže kde brát?

Vždyť není nikdo mně akorát!

 

***

Kdo si o sobě myslí jen samé superlativy, to má holt těžké ...

Polibek bez záře

Už zase ze zvyku 
vložil mi do tváře políbení
Neví, že bez trylků
jaro není?
Je to stejné jako když
na apríla sněžná víla chladný plyš
položí do kraje

Polibek bez vášně
je vážně náznak podzimu
V ten moment celý svět
chce se hned položit do stínu
zoufání, že v plání
zima prostře zas
dlouhý vlas ledový

Nepovím proč slza stéká
po trávě natěšené
I ta nejdelší řeka
od pramene do moře míří
Ale řekněte sami, co po rytíři,
jenž plnou dlaní 
vřelé vášně rozdává?!

Dlaní, kterou po vyznání
lehce zamává: Někdy zavolám
a je ta tam ...
Raději bez záře
chci polibek na tváře
pravidelný
Polibek tvůj sladce věrný!

Nebe a dudy

 

Co existuje mezi nebem a zemí

těžko popsat se dá

Třeba dnes - zle je mi,

mračí se za okny příroda,

do tmy email náhle přistane

Řeknete si, nic záhadné

Jenže on neobsahuje směsi

zbytečných dat či foto

ze zahrad úchvatných,

nýbrž motto neznámé paní

Víra na rozhraní života - smrti!

Ve víře procitnutí nové

vládne slovem hlubokým

Rázem mizí stín

šlehajících proutků

Beznaděj v koutku

v ten ráz krčí svou sílu

Přes rej netopýrů

alespoň na chvíli

obavy ve vlnách rozptýlím

Bývalo líp

Co končí, co začíná,
když první šedina
vlije se do vlasů
a život chvatem sůl
sype po cestě
rozpáleného léta?

Tachometr na dvě stě,
z obrazů trčí silueta
dálnice - prudce se úží!
Za svitu měsíce
život skrze prsty protekl
Vše co dlužím mezi srůsty řinčí do ticha

Na okně řeřicha tiše voní
o tom jak ještě vloni
před večerem
prokvetlo jaro
ladným tělem
Stačilo tak málo ...

Dnes tma příští noci
o slunce tříští pocit
slzavého vzpomínání
Tolik pomníků
a nesplněných přání,
když sahá na kliku

Uzamknete všechny zámky,
zabedníte vrata,
přesto bez pozvánky vejde stáří
V závěsu mu zubatá přímo v tváří
kuje kosu kladivem
Je až s podivem, kam ten svět letí?

Tenkrát my byli děti,
když staříček říkali
hlasem roztřeseným:
,,Jsem už sice pomalý,
ale zato moc dobře vím,
do propasti žene se svět

Tolik běd ani muk
nikdy nebylo!
Tenkrát, když já byl kluk,
lepší, lepší se žilo ..."

Praskly ledy

 
 

Brodí se hlučně

v mokrém sněhu

Hodně ztučněl,

asi proto z břehu

válí sudy v lavině 

 

Aby taky ne!

Být na těle chudý,

udržel by rovnováhu

Jenže není!

Asi proto se ze svahu

nadělení valilo do potoka

 

Spíše stoka teče tam, kde narostl

napohled hodně pevný led

- pevnější jen stůl dole v hospodě!

I tak ve vodě ocitl se zcela

sedavý díl mohutného těla 

Prostě žiji

 

Známe přenádherný úkaz,

co protéká mezi prsty

Zkraje kolomaz jen hustý,

pak taje jako sníh v poli

- napadl včera prudce

Však než hodíš koulí

jen mokré ruce mneš sobě

na smrtelné posteli

Až v tichém hrobě z jílu

rány zcela zacelí jediná spravedlivá

(bez rozdílu chudáky i pány najde si

- zná totiž všechny adresy),

teprve pak nebudeš se bát

Skončí hlad po životě,

co není žádné peříčko!

Jít svou cestičkou nikdy není snadné

Tlení štípne haluz,

která spadne i na vůz z ocele!

Kdo přátele nemá,

ani sena, ani slzy nevysuší,

klid v duši nezíská

Kór jak v penízkách plave

a srdce jeho dravé krvácí cizí krví

Ze života urvi jen co tvoje je,

do stoky vylej pomeje,

proroky občas poslechni

Sám život den po dni

 z dávných not

čerpá energii

Dokud jsem tu, prostě žiji ...

(A s láskou vzpomínáme na ty, co pouť již ukončili ...)

Prázdná nádoba

Prázdná nádoba
kulatí se ve vitríně
Ta podoba pohaslého rytíře
tisknutá v hlíně
- je až k nevíře,
co dokázal umělec!

Hlásíme mezi dveřmi:
,,Jdeme na pokec!"
Výraz zcela zřejmý
rozvinul se po pokoji
(Otravní jsme snad jak muchomůrky
či se bojí?)

Okorale se brambůrky
pitvoří na stole
Stejně úsměv z vnitřní nevole
mrazí mezi slovy 
do prostoru:

,,Drink malinový, kávu či čaj?
Vy dva spolu?
A jen tak na okraj,
mám ještě schůzku!"
V konvici už se voda vaří,
zatímco oči rozeply jí blůzku

Na gauči, co polštáři obložený,
sedí spolu trojka přátel
V ruce kolu, řeči za pakatel
a čučí do vitríny
Tam prázdná nádoba
bez příčiny majiteli se podobá ...