První je vždy jen jeden

Vzpomínám, tak ráda vzpomínám

na ty chvíle,

kdy čáp v srpnu přines k nám 

děťátko roztomilé

Bezmocný uzlíček - nejhezčí měl oči,

smích i pláč stále na krajíčku

Náš byl svět - syn neúnavný kočí!

První slůvko, krůček a běžel mámě pro kytičku...

Ve dvou letech čáp znova mává křídly

- malý bráška křičí z peřiny

Chvilky s mámou náhle tak prořídly

- už nikdy, nikdy nebude on jediný!

Čas kráčel bezstarostným krokem

- plný štěstí, her i vzdoru

a náhle pátým rokem

z kolíbky sestra křičí do úmoru

Brzy na to, táta opouští rodinu

Celkem vzato,

život na poušti ve stínu všeho dění 

také není k zahození - vždy mohlo být i hůř!

Ze synů dávno muž, z dcerky žena

a já čas od času klesnu na kolena,

zpytuji svědomí - vracet zpět však nechci nic

Bolest kus srdce odlomí, ale co mohla jsem dělat víc?

Být mámou i tátou zároveň

je jak stromu vzít kmen i s kořeny

Všechny mé plány sraženy

do bodu zlomu - snad jednou i nejstarší najde cestu domů...

***

Žádná máma své dítě nepřestane mít nikdy ráda - jste navždy mou součástí, i když kráčíte každý vlastní cestou⭐

PF 2019

V dnešní předvánoční den 

ze srdce přeji všem

konec stresu i shonu,

také nechť cestou domů 

jmelí nad námi

všem radostně oznámí

klid, pohodu, lásku

a hlavně zdraví,

které tak často v sázku

dáváme v práci

Dětem ať sněhuláci

v tom mokrém čase

mávají zase 

na pozdrav metličkou

a pod smrčkem či jedličkou

splněná přání 

všem k mání

budou bez rozdílu

Hlavně nechť v míru

další rok dokončí každičký krok

To vše a ještě mnohem více

přejí dvě postarší salašnice

Prosinec

Jedu mezi sněhem rozhozeným do krajiny

Pod hlučným jezem tok tolik líný

kryjí krystalky ledu od pohledu

spečené do sebe

Ještě ne, ještě tolik nezebe!

Zatím se jen paní zima rozpomíná

na prošlé časy, kdy běloučké vlasy od anděla

úplně a zcela pohltily stromy i zákruty cest

Na dávnou dobu, kdy větrná pěst měnila podobu

nekonečným pláním - obraz bez jediné rýhy!

Pihy fabrik, skladů i prosolených tratí

jí zcela hatí plány dneška

Vypnutá fleška ztracených časů,

když právě sníh spásl poslední ostrůvek černě

Přesto je zřejmé, že nevinnost krajině dlouho nevydrží

Trny z růží lidského blahobytu tam i tu vybírají neodpustitelnou daň

Jednou si i zemská dlaň

plná nevyléčitelných mozolů praští do stolu

A pak člověk volný, bez zákonů a přemrštěných pák,

opět začne od píky a snad z čistého nebe uslyší zazpívat i slavíky

*****

mutil řekl(a)...

po sněhu opět památky není
zakryté pole je zas v oblasti snění
jen industriální pihy na tváři kraje
příroda povstane, globálně zraje
pak homo sapiens bude se divit
že už ho nebude Země chtít živit

Je aby nějací slavíci ještě zbyli.

Je stále těžší čas na bedrech nést ...

V noci viděla jsem minulost

Šla kolem, jen zlehka mávla rukou

Teď mám na ni zlost!

Proč život není se zárukou?

Kdyby byl,

hned podávám reklamaci

za přehršel promeškaných chvil,

co do svědomí se občas vrací

Ač děláme vše, co důležité

přesně v daném okamžiku,

i tak mnohé činy slzou myté

stále ještě sedí u milníku prošlých cest …

Je stále těžší čas na bedrech nést
Vždyť i maličkost, co srdce těší,
na pelest znaveně častěji lehá si
- stáří o žezlo se hlásí

Děkuji, že jsi byl

Na břehu moře oře
říční proud brázdy
přes hrazdy kamení
Nic není jako dřív!

Do oliv tekla řeka od pramene
a přesto dnes už nevzpomene
na kamínky, co tak sladce 
ve studánce zrodu 
vodu čeřily

Ještě před chvílí
rybář v tůňce sumce 
táhl na háčku
a v houští pro kačku
kačer vyzdobil se peřím ...

Kdo zpátečním dveřím 
zámek zamyká?
Až potkáte viníka, 
dejte ho za mříže nejmíň na sto let!

Teprve pak potíže,
co srdce mrazí,
ode dna se odrazí
a přesně v novoluní
život vstoupí na výsluní smrti

Vteřina - osud krutý,
vzal mu chůzi po nerozvážném skoku
Plný deziluzí tolik roků (!)
pro nás tu žil

My na pokraji sil bědovali
a ON - utrpení znalý, pomoc rozdával
Kdo Mirka znal, ví že došel dál, 
než leckdo z nás 

Nastal čas rozloučit se s tělem
Byl a jsi přítelem i rádcem,
přesladce nyní pluj řekou podsvětí
I má duše jednou k tobě doletí …


***


Věnováno památce na Miroslava Rozuma, kterému po návratu z vojny jediné chybné rozhodnutí vzalo možnost chodit a přesto se dokázal s nepřízní osudu poprat jako málokdo. Velké díky patří všem, kteří mu stáli po boku, obzvláště jeho mamince a synovci náleží neskonalý obdiv ...

Je libo masáž?

 

Nikde steh

Rozedraní na tisíce střípků
myšlenkami v nejtajnějším sklípku
bloudí den co den

Rozveden - rozvedená
Muž a žena,
co vztah neustáli!

Všechna rána slunce pálí
na vlas stejně
- samozřejmě, že tomu tak není!

Děti právě přebírají vysvědčení,
rodina vzpomíná
- na tolika místech!

Není steh, co zašil by
veškeré pochyby
na cucky cupované

Těžký kámen jak zimostráz v čaji
krájí vzpomínky z nás
do ztracena

Ono myslet se má
před tím, než nad hlavou
čas vin bránou krvavou vztyčí prst

***

Žít a vychovávat děti po boku životního partnera je přímo nadlidský výkon - chce to hodně tolerance a síly. Je tolik nás, co nezvládli ...