Poezie zatmění na Velehradě

Všechny fotky vznikly díky fotoaparátu LUMIX a vloženy jsou bez jakékoliv úpravy

Houpací

Houpy, houpy,
z nebe padaj kroupy,
mezi nimi vločky
i strakaté kočky
a čtyři malé koťata
sousedovi na vrata
zaťaly své drápky
cestou do pohádky

Houpy, houpy ...


***
Na houpacím křesle, vnučky na kolenou, to se to rýmuje!

Lavina

Bílý mnich,
mnich kapucínek,
mění se v mstivý sníh,
v hrůzně prostřený klínek
lavinového údolí

Sedralo soukolí
skálu na kůži,
když v málu
zatoužil
po vzdušném loku

Pár klamných kroků,
strmý pád,
pád prvý

A snad
až někdy na jaře
zahořel
západ v krvi

Předvánoční

V končícím podzimu
vyjíždím ze stínu
spavého nádraží
bez vlaků

Nikde nikdo není
Jen osamění ve fraku
klopýtá s čaganem
přes koleje času

Nad ránem měsíc žasl
nad třpytem mrazivých květů,
co vločky za rozletu
rozsely po kraji mrtvého listí

Již adventní plamínky čechrají
vzpomínky na shledání příští ...

Nálada nebeská

Déšť kapky roztleskal
do ticha topolů bez listí

A nálada nebeská,
temný stín
všech podzimů v rozkvětu,
vrývá se pod kůží

A už je tu
nevinné pápěří!

Krajkoví
bez princezen
do šedi vypráví
bílý sen ...

Chybně

Ranní stín

Mrak vplul do záře očí
Kalná vada na kráse
Od bodláčí
rozervaný bělásek
v probuzeném ránu

V samotě oceánu
pod příkrovem ledu
rozehřát nedovedu
letní svítání,
ale se srdcem na dlani,
bez hněvu,
křídla rozevřu žhavému úsměvu