Bez nadsázky

Vzpomínky tečou očními kanálky
Ne, nechci se dívat zpátky
Lepší je vidět za obzor - do dálky

Odplaval vzor a život tak krátký
frčí skrz prsty
Bolavé srůsty vymazat nejde!

Z očí sejde, v srdci zůstává dál,
co čas vzal do zapomnění
A pokolení kráčí vlastní cestou

Přes květy, přes bodláčí
krajinou pestrou i já honila motýly
Zatím třetí generaci čas opylil

Teď platím vzpomínkami,
zatímco podzim nejen na skráni
oře vrásky - bez nadsázky!

Otevřte srdce v hlavě a zavřete dveře

 

Království ledu

stele si před dům

Ze všeho nejvíce

opanuje silnice,

stezky a chodníky

 

Neuhne před nikým

Všude na trávě

hlásí se křupavě

Dokonce zdatné stromy

v půli jak třísky lomí

 

Ledové království vstoupilo do lidí

Už i bratr bratru závidí

Někdo namítne - to se občas stává!

Však rampouchů nával

míří dál, až do mozku

 

Každého násosku

stiskne do náruče

led, co připnul obruče

i hloubavým očím

Pustit ho dál - truchlivý počin!

 

 

***

 

Konečně názor, který se nebojí vidět dál než na dohled viditelna:

http://www.novinky.cz/domaci/387371-pojar-mladi-uprchlici-by-meli-radeji-s-puskou-v-ruce-branit-rodiny-a-svoje-mesta.html

 



Nasněženo

 

Pomalu se snáší k zemi

polétavci bez křídel

Zlehka šustí ulicemi,

na střechách už září běl

 

Po roce vrátivší se paní Zima

posílá sníh nejen dětem pro radost

Louky, stráně i roklina

nadšeně oblékají chladný skvost

 

Prozatím jen na chvíli

podzimní smutnou šeď

vločky dočista zabílí

Nasněženo, tady, teď

Poslední poupě

Pod oblohou zataženou
růže tiše chvěje se
Sukničku má rozcuchanou,
kapky slzí za pasem

Brzy totiž mrazík mladý
ji pevně stiskne do objetí
Párkrát brousil už kol zahrady,
za ním stopy jako po sněti

V strachu růže k nebi vzpíná
něžné lístky okvětní
Ještě nechce aby přišla zima
Prosí slunce o pár dní

Náhle z potrhaných mračen
paprsek teple vystřelil
na letící hejno divých kačen
Dopadnout dál však nemá sil

Růže smutně poupě kloní,
nemá čas se rozvinout
Letos stejně jako loni
prošmejdí mráz každý kout
 
Sníh obleče keř do peřiny,
aby v spánku mohl sílu brát
a zapomněl tak na všechny splíny
Vždyť jara vánek probudí jej akorát!

Se sedmikráskou

 

Chvěji se v záhybech

podzimního chladu,

když zimy dech

vyšil na dům

stříbrnou košilku

Čí vinou stalo se,

že bez trylku po lese

přelétají ptáci?

Kam jen kam

svěží zeleň se zase ztrácí?

Na louce přičupám

k sedmikrásce poslední,

co v čase poledním

z mlhy krást chce

paprsky hřejivé

I ty se podívej

na skvost v pustině,

co zimě navzdory

jemnou krásou klade závory

chmurné nostalgii - i podzim pomine!

Mlžná šeď

 

Srdce na dva kusy,

kde i váza

roní slzy na ubrusy

a gáza netěsní

 

Ještě ráno

šel tam s ní

pod sluneční branou

Nebe purpurové!

 

Náhle vrána slovy klove

hvězdný jas z noční černě

Tak zní hlas, co obyčejně

a bez mrknutí oka říká:

 

,,Naše cesta nevede už nikam!"

Na sta prázdných otazníků

zůstává v mžiku trčet bez odpovědi,

zatímco platím účet do mlžné šedi

 

Srdce na dva kusy smutně sní,

 když váza

roní slzy na ubrusy

a gáza netěsní

Omrzly jiřiny

Zrovna dnes před ránem
oblekly jiřiny sukničku od zimy
A s nimi si celá zem
oděla krajkový kabátek
pod nebem hvězdnatým

Nikdo nevezme nazpátek
svěžest, co chladný stín
uzmul do náruče pálivé
Ještěže na trávě a také na jívě
zbylo tu pár lístků zelených

Vše aby v příletu černých vran
mohl první sníh
být v barvách všech odstínů kolébán
Zas brzy stmívá se, ráno pak zase
přivine nás chlad k sobě blíž

Což není na potíž ...