Kdo za to může?

Mlčí něha prstů ...
Snad jaro vlčí
dusí píseň těla
či v předvelikonočním půstu
ústa zcela oněměla?

Dál doutná sopka touhy
nedbajíc, že erupce mžik pouhý
Jen zajíc chycený okem reality

Kde ukrývá tvorstva pán,
kde schovává si city,
když pomsty plán
v železném mlčení krutě ková?

Láska zmlácená do krve!
Ta něžná, sladká, snová ...
Ač nebylo to poprvé,
plameny srdcem dál hoří

Kolikrát již zadupána do bláta,
i manželským slibem k zemi se koří
ta tisíckrát proklatá,
tisíckrát do nebe vznesená,
jediná, co životu smysl dává!

I za bolest odměna,
když v souznění těl
poznáš, že pravá

Což osud chtěl,
by pro dávno ujednané ano
tělo doživotím potrestáno?