Čti dál

Neboj, čti klidně dál!
Dnes nechci psát báseň
Loňský sníh s sebou múzy vzal
a krvavou tíseň
proměnil v krůpěj slzy,
co tíží oční pozadí olovem

Vím, tobě nevadí
bolestný tlukot raněných
Za slovem stále zvoní smích,
leč pro jiné
Nechť osud promine,
proklínám jej!

Po krk zabředla jsem v lásky závěj,
co dusí tělo žhavým ledem
Ach, kolik jen mužů chtělo
vázat mi střevíce!
Holt, jen jeden za svitu měsíce
počal rozvazovat touhu
střeženou roky

Já za to mohu, že utíkáš?
O překot vzdalují se kroky ...
Což pro mne pouze máš
převrženou číš s rozlitým trápením?

Snad jednou zvíš o čem stále sním,
když ulehám v žalář samoty,
co odemknout smíš
právě ty!

***