Otava

Slunce se tetelí

v jeteli sečeném

a už nad senem

hrábě cení zuby

V řadě oddaně

klesal do záhuby

bílý květ

Otavu přes dlaně

nechám rozvonět

do touhy, co neuvadá

Noc, tolik mladá,

svěžím vánkem

tváře chladí

A za červánkem,

zpod kapradí,

svatojánek zablikal

přes vůni táboráků,

co podél skal

posílají mrakům

dýmové signály

Právě hvězdný vůz rozžaly ...