Prostor myšlenek tvoří navenek
obraz nekonečna
v němž dráha mléčná
jen nepatrná šmouha
Ale ouha, postačí
zaslechnout to ptačí
vábení a ukout,
co není,
však jistě kdysi bylo:
Prachobyčejné sněhobílo
rozseté do všech koutů
- proběhnout tu
krajinu prvopočátku
dopředu i pozpátku
Hlavně být první,
co v ní stopy píše
rovnou z chýše
zaváté po okna
Bílá tma náhle protržená
Hle, slunce se má
čile k dílu
Paprskem vločkovou vílu
na zem pokládá
Ta, ač nerada, pláče první slzy
Z múzy nevěsta potrhaná
crčí do krajiny minula
Den tolik jiný
právě mlha svinula
do noci
Skrz pocit
nenávratna
smírčí pohled
i slova tolik matná
se klenou přes led, co není
Ale jednou,
dřív než přijde zapomnění,
svůj dech zima probudí
a pro lidi prostře krajinu
bez stínů a stop
Žádné komentáře:
Okomentovat